Úvod Latinská Amerika Subsaharská Afrika Blízký východ Asie Tichomoří O těchto stránkách
Afghánistán
Přehled politického vývoje

Starověk - Afghánistán (Chorásán) křižovatkou obchodních cest a zájmů Peršanů, Arabů, Mongolů i Turků.

3. století - říše Kušánů.

6. století - říše Heftalitů.

Polovina 7. století - arabská invaze přinesla islám.

998-1030 - říše Mahmúda z Ghazny.

13. století - ničivý vpád Čingischána.

Konec 14. století - součástí říše Velkých Mughalů.

1747 - Ahmad-chán z kmene Durrání (později Ahmadšáh) vytvořil konfederaci paštunských kmenů a silný afghánský stát. Dobyl rozsáhlá území v Indii a východním Íránu, jež však jeho vnuk Zamánšáh opět ztratil. Jednotný stát se rozpadl na knížectví Herát, Kábul, Kandahár a Pešávár.

Od počátku 19. století - soupeření králů z dynastie Durrání (kábulské knížectví) o moc s dynastií Barakzajů, kteří po vítězství nad Velkou Británií v 1. afghánské válce (1838-42) začali sjednocovací proces.

1878-80 - 2. afghánská válka - zhoršení mezinárodního postavení země.

1885-86 - ruská expanze. Afghánský stát si udržel plnou nezávislost.

18. 6. 1886 - uzavřena dohoda a definitivně vymezena severozápadní hranice Afghánistánu. Rusko získalo většinu sporného území, avšak fakticky uznalo Afghánistán za sféru britského vlivu.

1880-1919 - za emírů Abdurrahmána (1880-1901) a Habíbulláha (1901-19) vrcholí proces vytváření centralizovaného státu.

1919 - Afghánistán získal zpět nezávislost po třetí válce proti britským silám, které se snažily dostat Afghánistán do svojí sféry vlivu. Vůdce mladoafghánského hnutí Amanulláh, který po nástupu na trůn vyhlásil nezávislost, hledal u sovětského Ruska podporu proti britskému tlaku.

1921 - podepsána smlouva o přátelství se sovětským Ruskem. Amanulláhovy demokratické reformy po vzoru západoevropských zemí a Turecka narážejí na odpor konzervativních sil, kmenových chánů a duchoventstva.

1926 - Amanulláh se prohlásil králem.

Podzim 1928 - kmenový cháni a duchovenstvo vyvolali povstání, jímž byl Amanulláh svržen.

1929 - Amanulláh uprchl po vypuknutí občanských nepokojů proti jeho reformám. V říjnu se králem prohlásil bývalý ministr války Muhammad Nádir, příbuzný Barakzajů.

1933 - zavraždění Muhammada Nádira. Králem se stal Muhammad Záhir.

1953 - generál Mohammed Daud se stal ministerským předsedou. Obrátil se na Sovětský svaz o hospodářskou a vojenskou pomoc. Zavedl řadu sociálních reforem, jeko např. zrušení parda (praxe vylučování žen z veřejného života).

1963 - Mohammed Daud byl donucen rezignovat na svojí funkci ministerského předsedy.

1964 - zavedena kostituční monarchie a relativně liberální ústava, což ale vedlo k politické polarizaci a boji o moc.

1973 - Mohammmed Daud se převratem chopil moci a vyhlásil Afghánskou republiku. Pokusil se vymanévrovat SSSR ve prospěch Západu, což proti němu popudilo levicové skupiny v zemi.

1978 - generál Daud byl svržen a zabit během převratu levicové Lidové demokratické strany. Strana se ale rozpadla na frakce Khalq a Parcham, což nakonec vedlo k čistkám a vyhnání většiny vůdců frakce Parcham. Ve stejné době konzervativní a etničtí vůdcové oponovaly společenským změnám a začali na venkově ozbrojený boj.

1979 - boj o moc mezi levicovým vůdcem Hafizulláhem Aminem a Nur Muhammedem Tarakím v Kábulu vyhrál Amin. Povstání na venkově pokračovalo a afghánská armáda byla před zhroucením. Sovětský svaz nakonec vyslal vojáky (v noci z 24. na 25 prosince), kteří pomohli odstranit Amina, jež byl popraven. Sovětský kontingent v Afghánistánu se v 80. letech postupně dostal až na 115 000 vojáků.

1980 - vládcem Sověty dosazen Babrak Karmal, vůdce frakce Parcham Lidové demokratické strany. Zintenzívnění ozbrojeného odporu proti novému režimu - bojují různé skupiny mudžahedínů. USA, Pákistán, Čína, Írán a Saudská Arábie dodávají peníze a zbraně.

1985 - mudžahedíni se spojili v Pákistánu, aby vytvořili alianci proti sovětským silám. Podle odhadů byla polovina afghánské populace vyhnána ze svých domovů. Mnoho z nich uteklo do sousedního Pákistánu nebo Íránu. Nový sovětský vůdce Michail Gorbačev prohlásil, že stáhne sovětské jednotky z Afghánistánu.

1986 - USA začaly dodávat mudžahedínům rakety Stinger, což Afgháncům umožnilo sestřelovat sovětské bojové helikoptéry. Babrak Karmal byl v důsledků růstu odporu afghánského obyvatelstva nahrazen umírněnějším Nadžibulláhem, který postupně začal hledat cesty k ukončení občanského konfliktu.

1988 - Afghánistán, SSSR, USA a Pákistán podepsaly mírovou dohodu a Sovětský svaz začal stahovat svojí okupační armádu.

1989 - Afghánistán opustili poslední sovětští vojáci, nicméně občanská válka pokračuje, protože mudžahedíni vytvořili exilovou vládu a snaží se svrhnout Nadžibulláha.

1990 - prezident Nadžíbulláh zrušil mocenský monopol komunistické strany.

1991 - USA a SSSR souhlasily s ukončením pomoci oběma stranám.

1992 - narůstá odpor, Mudžahedíni získali kontrolu nad Kábulem a Nadžíbulláh odstoupil. Vyhlášen Islámský stát Afghánistán. Moc převzala prozatímní vláda, kontrolovaná Tádžky a Uzbeky. V prosinci byl na dvouleté období prezidentem jmenován etnický Tádžik Burhánuddín Rabbání.

Leden 1993 - zvolen přechodný parlament (Rada pro osvobození a usmíření, Shurae Ahle Hal-a-Aqad) složený ze zástupců místních rad.

Polovina roku 1993 - dosaženo určitého pokroku v jednáních mezi jednotlivými frakcemi, když byla podepsána dohoda o obsazení nejvyšších míst. Prezidentem potvrzen Burhánuddín Rabbání, premiérem se stal fundamentalista, vůdce Hezbe Islámí, Paštun Gulbuddín Hekmatjár. Boje mezi jednotlivými frakcemi nadále pokračovaly.

1994 - pokračují boje mezi jednotlivými skupinami a objevuje se převážně paštunské hnutí Taliban jako hlavní soupeř Rabbaního vládě.

Přelom 1994/1995 - k nejvlivnějším ze soupeřících skupin patřilo vedle přívrženců prezidenta Rabbáního a jeho spojence Tádžika Ahmeda Šáha Mas'úda uskupení uzbeckého generála Abdula Rašída Dóstama (počátkem roku 1995 ovládal 10 provincií) a jeho nového spojence (od ledna 1994) bývalého premiéra Hekmatjára.

Začátek roku 1995 - frakcí bylo 9, militantní hnutí Taliban (Taleban)rozšiřuje svoji kontrolu na 9 provincií jižního Afghánistánu. Etnicky paštunská talibanská milice, původně organizovaná kolem studentů teologie, vypudila z Kábulu vládu Burhánuddína Rabbáního. Vítězstvími či kupováním si velitelů mudžáhedínů Taliban brzy kontroloval většinu země s vyjímkou severních a centrálních částí, které zůstaly v rukou vytvořené Severní Aliance etnických Tádžiků, Uzbeků a hazárských šiítských sil. Pokračující boje si do roku 1995 vyžádaly asi 25 000 civilních životů. Boje prohloubily etnické rozpory mezi vesnickými Paštuny, kteří tvoří téměř většinu a kteří vládli většinu z posledních 250 let, a rozsáhlou tádžickou minoritou.

1996 - Hekmatjár uzavřel mírovou dohodu s prezidetnem Rabbáním a byl jmenován ministerským předsedou. Jednotky Talibanu však začali dobývat zbytek Afghánistánu. Na konci září převzal Taliban kontrolu nad Kábulem. Vůdce Talibanu mulláh Muhammad (Mohommad) Umar vyhlásil Afghánistán za plně islámský stát na základě islámského práva (šarí'a). Ženám zakázáno pracovat a byly zavedeny tělesné tresty včetně ukamenování a amputací. Zároveň byla zřízena šestičlenná prozatímní vládní rada, nahrazující předešlou vládu. Prezident Rabbání uprchl, aby se připojil k protitalibanské severní alianci. V moci Talibanu se tak ocitly 3 území Afghánistánu. Zbylá 1 na severu země zůstala rozdělena mezi jednotky Uzbeka Abdul Rašída Dóstama a jednotky věrné bývalému prezidentovi Burhanuddínu Rabbánímu.

1997 - Taliban uznán jako legitimní afghánská vláda Pákistánem a Saudskou Arábií. Většina ostaních zemí stále považovala za hlavu státu Rabbáního. V polovině května vypukla proti Dóstamovi v oblastech pod jeho kontrolou vojenská vzpoura, vedená generálem Abdulem Malikem, který podporuje islámské fundamentalistické hnutí Taliban. Této situace Taliban využil k zahájení velké ofenzivy ve střední části a na severu Afghánistánu.

1998 - zemětřesení zabilo tisíce lidí. USA vyslaly rakety na podezřelé základny militantního Usámy bin Ládina, obviněného z bombových atentátů na americké ambasády v Africe. Taliban získal kontrolu nad dalším územím na severu a ve střední části země (několik provincií od uzbeckého generála Rašída Dóstama a centrální provincii Bamian, základnu hazárských šiítů).

1999 - OSN uvalila vzdušné embargo a finanční sankce, aby donutila Afghánistán k předání Usámy bin Ládina soudu.

2000 - občanský konflikt, sucha, sankce uvalená OSN a talibanský krutý společenský řád. V srpnu a září 2000 získal Taliban řadu opozicí držených měst na severovýchodě Afghánistánu, do konce roku 2000 kontroloval zhruba 95 % země.

2001 - v lednu OSN uvalila na Taliban další sankce, aby ho donutila předat Usámu bin Ládina. V březnu Taliban zničil obrovské sochy Buddhy navzdory silnému mezinárodnímu tlaku na jejich zachování. V dubnu zemřel na rakovinu mullah Muhammad Rabbání, druhý nejmocnější vůdce Talibanu po nejvyšším veliteli mullahovi Mohammadovi Omarovi. V květnu Taliban nařídil náboženským minoritám nosit značky, které je mají identifikovat jako nemuslimy. Hinduistky se musí oblékat jako ostatní muslimské ženy. Ahmad Šáh Masúd, legendární bojovník a vůdce nejsilnější protitalibanské opozice, byl zabit patrně vrahy vydávajícími se za novináře. V říjnu zahájily USA a Velká Británie letecké útoky proti Afghánistánu po té, co Taliban odmítl předat Usámu bin Ládina obviňovaného z útoků na USA z 11. září 2001. V listopadu obsadily opoziční síly město Mazare Sharif a během několika dnů i Kábul a další klíčová města. V prosinci se různé afghánské opoziční skupiny dohodly v německém Bonnu na vytvoření prozatímní vlády. Taliban se vzdal poslední pevnosti v Kandaháru, nicméně vůdce Talibanu Mullah Muhammad Omar zůstal nezvěstný. Ke konci roku byl do čela třicetičlenné prozatímní vlády jmenován Hamíd Karzáí.

2002 - v lednu dorazil první kontingent zahraničních mírových sil. V dubnu se do země vrátil bývalý král Záhir Šáh, který však nevznesl žádné požadavky na afghánský trůn. V květnu rozšířila Rada bezpečnosti do prosince 2002 mandát Sil mezinárodní bezpečnostní pomoci (International Security Assistance Force - Isaf). Spojenecké síly pokračovaly ve vojenském tažení s cílem najít zbytky sil Talibanu a al-Kajdy na jihovýchodě země. V červnu byl Velkou radou (Loya Jirga) zvolen prozatímním prezidentem Hamíd Karzáí. Ten si vybral členy svojí vlády, která má být ve funkci do roku 2004. V září unikl Karzáí jen těsně pokusu o atentát. V prosinci podepsali prezident Karzáí a pákistánští a turkménští vůdci dohodu, která umožňovala výstavbu plynovodu z Turkmenistánu přes Afghánistán do Pákistánu.

2003 - v červnu vypukly v Kandaháru srážky mezi bojovníky Talibanu a vládními silami. V srpnu převzalo NATO kontrolu nad bezpečností v Kábulu. Byla to první taková operace této organizace mimo Evropu v její historii.

2004 - v lednu byla Velkou radou (Loya Jirga) přijata nová ústava zakotvující silné pravomoci prezidenta. V březnu byla odsouhlasena pro Afghánistán hospodářská pomoc ve výši 8,2 miliardy USD (během následujících 3 let). Pokračují boje v různých částech země. V září unikl prezident Karzáí dalšímu pokusu o atentát. V říjnu a listopadu proběhly prezidentské volby, ve kterých získal dosavadní prezident Hamíd Karzáí zhruba 55 % hlasů.

2005 - v květnu se začínají objevovat podrobnosti o porušování lidských práv zadržených lidí v amerických vězeňských táborech. V září se uskutečnily první parlamentní a provinční volby za posledních 30 let. V prosinci se uskutečnilo první zasedání nově zvoleného parlamentu.

2006 - v lednu bylo více než 30 lidí zabito při sérii sebevražedných útoků v jižní provincii Kandahar. V únoru byla na schůzce dárců přislíbena pomoc na rekonstrukci Afghánistánu ve výši 10 miliard USD v příštích 5 letech. V květnu vypukly v Kábulu po nehodě amerických dopravních prostředků, která si vyžádala život několika Afghánců, násilné protiamerické protesty, nejhorší od pádu Talibanu v roce 2001. V květnu a červnu byly během bojů mezi silami Talibanu a afghánskými a koaličními silami na jihu země v rámci operace Horský zásah (Mountain Trust) zabity desítky lidí.

Použité a dopoučené informační zdroje

Tištěné publikace a časopisy:

Elektronické zdroje:
Chcete-li si ověřit dostupnost publikací v některých českých knihovnách, můžete použít Jednotnou informační bránu.
Tyto stránky vznikly v rámci interního grantového projektu VŠE v Praze č. IG 12/05.
Pokud máte nějaké připomínky k obsahu těchto stránek, napište nám.