Úvod Latinská Amerika Subsaharská Afrika Blízký východ Asie Tichomoří O těchto stránkách
Angola
Přehled politického vývoje

Před 1. stoletím n. l. - území osídleno bantuskými skupinami.

Od 2. poloviny 14. století - kmeny Bakongo asimilují původní domorodé obyvatelstvo v severozápadní části dnešní Angoly, která se stává součástí konžské říše. Vůdcové říše mají spíše náboženskoua obřadní než politickou moc.

Polovina 15. století - konžská říše nejmocnější z řady států podél afrického pobřeží Atlantského oceánu. Konžský král ("manikongo") ovládá severní Angolu a severní břeh řeky Kongo (dnešní Kongo a Demokratická republika Kongo). Kongo bylo prvním královstvím západního pobřeží střední Afriky, které přišlo do kontaktu s Evropany.

15.-17. století - říše Ndongo (jméno pro krále bylo Ngola, od toho vzniklo jméno země Angola).

1482 - u ústí Konga přistál portugalský mořeplavec Diego Cao a založil tam Sao Salvador (Mbanzu). Konžský král Nzinga-a-Nkuwa vyslal do Lisabonu posla a nechal se pokřtít (1491). Portugalci se velmi pozvolna usazují na pobřeží.

Polovina 16. století - rozmáhající se obchod s otroky poškozuje vztahy mezi Portugalci a domorodou říší Kongo.

1575 - založení Sao Paola de Loanda (dnešní Luanda), Portugalci začínají pozvolna pronikat i do vnitrozemí. V portugalských koloniích přibývají z mateřské země většinou tzv. degradados (vyhoštění zločinci), kteří se aktivně zapojují do obcodu s otroky. Za 4 století bylo z území dnešní Angoly odvezeno do Nového světa na 4 miliony otroků, což znamenalo výrazné snížení populace v Angole.

16. a 17. století - do portugalské Brazílie, která byla v té době hlavní portugalskou kolonií, vyvezeno kolem 1 milionu otroků.

1641 - vylodění holandského expedičního sboru.

1648 - Holanďané z Angoly vyhnáni.

1650-1800 - podle odhadů do Ameriky odvlečeno ročně průměrně 30 000 angolských otroků.

1651 - v konfliktu o Luandu bylo poraženo Království Kongo a konžský král musel uznat portugalskou nadvládu. Konžská říše se rozpadla a Angola zůstala jen zásobárnou otroků pro Brazílii.

Počátek 18. století - rozkvět říše Lunda na východě země.

1822 - portugalská Brazílie vyhlásila nezávislost a Portugalsko zintenzivňuje kolonizaci Angoly.

1836 - na nátlak britské vlády bylo Portugalsko nuceno obchod s otroky zrušit, ilegální otrokářství však pokračovalo ještě ve 2. polovině 19. století.

60.-70. léta 19. století - postupně se podařilo prosadit rozhodnutí o zrušení obchodu s otroky. Místo otrockých zavedeny nucené práce.

1884-85 - berlínská konference o Kongu - Portugalsko získalo Cabindu a obsazená území v Angole byla přeměněna v portugalskou kolonii. Na této konferenci byly také v podstatě určeny dnešní státní hranice.

Do začátku 20. století - portugalskými přistěhovalci především rolníci, utíkající před chudobou v Portugalsku, kteří se snažili usadit v malých a středních městech a živit se jinak než zemědělstvím. Vytlačovali zde tzv. mesticos" (míšence Afričanů a bělochů).

Začátek 20. století - Portugalsko zpřístupnilo Angolu a začalo podporovat přistěhovalectví z mateřské země.

1910 - zrušeny nucené práce.

Začátek 30. let 20. století - v Portugalsku začíná Antonio Salazar vytvářet tzv. Nový stát ("Estado Novo"). Angola se má o sebe postarat sama. Portugalsko nepodporuje svoje kolonie a neinvestuje do jejich rozvoje. Zvyšující se hustota bílého osídlení má být podle Portugalců známkou procesu civilizace Afriky. Většinou byli Afričané považováni za méněcenné, nedostávalo se jim hospodářských a politických příležitostí a byla kritizovány domorodé tradice. Malá část domorodých Angolanů získala statut "assimilado" (tj. uměli číst a psát Portugalsky, přijali křesťanství, byli monogamní a měli podobný životní styl jako Portugalci), přesto i ti diskriminováni. Portugalsko propaguje ideu luso-tropikalismu (podle ní mají portugalští osadníci méně rasových konfliktů s domorodci než Britové, Francouzi nebo Belgičané). Několik portugalských představitelů, kteří upozorňovali na špatné zacházení s Afričany v Angole, bylo ignorováno nebo umlčováno.

30. léta 20. století - začátek odporu domorodého obyvatelstva.

1951 - Angola formálně prohlášena zámořskou provincií Portugalska.

50. léta 20. století - začínají vznikat Afričany nebo mestici vedená politická hnutí a ilegální politické organizace, které většinou působí z důvodu represe ze strany Salazarova režimu v sousedních zemích (Belgické Kongo, Zambie). Postupně se zvyšuje organizovanost těchto hnutí a na začátku 60. let začínají boj za nezávislost země. V městských i vesnických oblastech začínají vypukat spontánní výbuchy násilí.

1953 - Angola formálně prohlášena zámořskou provincií Portugalska.

1954 - vznikl Svaz národů Angoly (UPA) vedený Holdenem Robertem a začal svoji činnost na severu Angoly v regionu Bakongo a byl podporovaný sousedním Kongem.

1956 - vzniklo Lidové hnutí za osvobození (MPLA), marxisticko-socialistické hnutí pod vedením Angostinha Neta, které používalo Zambii jako základny pro svoje útoky proti Portugalcům.

1961 - na začátku února zahájilo MPLA válku za odstranění portugalské koloniální nadvlády.

1962 - v březnu vytvořil vůdce UPA Holden Roberto v konžském exilu vládu Angolské republiky a Národní frontu osvobození Angoly (FNLA), v níž nebylo zastoupeno marxistické MPLA.

1964 - od 1. ledna byla Angole přiznána omezená autonomie.

1964-65 - akce národněosvobozeneckého hnutí se soustředily především do exklávy Cabinda.

1966 - vzniklo Hnutí za úplnou nezávislost Angoly (UNITA), jehož vůdce Jonas Malheiro Savimbi patřil až do roku 1964 k FNLA. UNITA byla podporována především nejpočetnějším angolským etnikem Ovimbundu v centrální části země.

2. polovina 60. a začátek 70. let - v důsledku vojenských akcí povstaleckých skupin jsou Portugalci nuceni zvyšovat v kolonii svoji vojenskou přítomnost. Do roku 1973 poslali do Angoly 55 000 vojáků.

1973 - Angola obdržela formálně vnitřní autonomii.

1974 - pád Salazarova fašistického režimu. 11. června uznal nový představitel Portugalska generál António de Spinola právo zámořských portugalských území na samostatnost. Osvobozovací organizace pozastavily boje.

1975 - 15. ledna 1975 se národněosvobozenecké organizace v alvorské dohodě usnesly na vytvoření společné prozatímní vlády, jejímž prezidentem se stal A. Q. Neto. V lednu odešli portugalské jednotky z Angoly. 11. listopadu vyhlášena nezávislost Angoly. I po vyhlášení nezávislosti však přetrvávají ideologické rozpory a rivalita mezi jednotlivými národněosvobozeneckými skupinami, především mezi marxistickou MPLA (vedenou Agosthinem Netem a podporovanou zejména SSSR a Kubou), FNLA (vedenou Holdenem Robertem a podporovanou Zairem a USA) a hnutím UNITA (vedeným Jonasem Savimbim. UNITA získala jen nominální podporu od Číny, a proto se obrátila na Jižní Afriku). MPLA vyhlásily vznik Angolské lidové republiky a FNLA a UNITA vyhlásily Angolskou demokratickou lidovou republiku. Nebezpečí existence marxistické vlády podporované Sovětským svazem přimělo Jižní Afriku, aby na území Angoly intervenovala. To vyvolalo rychlou reakci Kuby a SSSR ve formě logistické podpory a poté i kubánských vojáků.

1976 - intervence kubánských jednotek umožnila v únoru formální vítězství MPLA. UNITA pokračujě s jihoafrickou pomocí v guerillové válce na jihu a v centrální části země. 11. února uznala Organizace africké jednoty socialistickou lidovou republiku vyhlášenou MPLA, a to navzdory pokračujícímu boji dalších povstaleckých skupin o moc ve státě. Do konce roku měla MPLA a Agostinho Neto pevnou kontrolu nad vládou v Angole. Jejím prvořadým úkolem byla obnova zemědělství a výroby, jež byla téměř zničená při stahování Portugalců. Neto navzdory striktní marxisticko-leninské doktríně dovolil soukromé vlastnictví v obchodě a malém podnikání. Rozvinul také relativně silné hospodářské styky s USA a Evropskými zeměmi, zvláště v oblasti těžby a prodeje angolské ropy.

2. polovina 70. let až 1. polovina 80. let - opakované vojenské intervence JAR, okupace jižní části Angoly vojsky JAR.

1978 - podařilo se uzavřít příměří se Zairem.

1979 - prezidentem a předsedou MPLA se po smrti Agostinha Neta stal José Eduardo Dos Santos (narozen v roce 1942). Dos Santos, který se stal členem MPLA v roce 1961, získal po studiích v SSSR v letech 1963-69 titul inženýra pro obor ropného průmyslu. V angolské vládě za vlády Agonstinha Neta vykonával funkci ministra zahraničí a ministra plánování. Po nástupu do funkce prezidenta musel řešit hospodářské problémy spojené s občanskou válkou.

1. polovina 80. let - bezpečnost státu závislá na dodávkách sovětských zbraní a přítomnosti kubánských vojáků.

2. polovina 80. let - snaha ukončit občanskou válku a zajistit hospodářský rozvoj.

1988 - v prosinci bylo dosaženo prozatímní dohody mezi Jižní Afrikou, Kubou a Angolou o stažení cizích vojsk z území Angoly. Byla vytvořena mise UNAVEM (U. N. Angola Verification Mission) k monitorování stahování kubánských jednotek z Angoly. Pokusy o reintegraci členů hnutí UNITA do angolské společnosti selhaly.

1989 - jihoafrická armáda se stáhla z okupovaných angolských území. V červnu bylo vyjednáno zastavení bojů, které však nebylo v praxi dodrženo.

1990 - v dubnu se konaly první přímé rozhovory mezi zástupci MPLA a hnutím UNITA. 1. května dosaženo za zprostředkování OSN konečně mírové dohody. Vláda zahájila politické reformy směřující k budoucímu uspořádání voleb a zavedení systému tržního hospodářství.

1991 - 25. května bylo dokončeno stahování kubánských vojsk z Angoly.

1992 - 27. srpna změnila Angolská lidová republika název na Angolská republika. 29.-30. září se pod dohledem OSN konaly první pluralitní parlamentní a prezidentské volby, kterých se zúčastnilo 18 politických stran a hnutí. Zatímco parlamentní volby znamenaly absolutní vítězství pro MPLA, v prezidentských volbách zvítězil dosavadní prezident Dos Santos (předseda MPLA) velmi těsnou většinou (49,5 %) nad kandidátem UNITA Jonasem Savimbim (40 %). Protože ani jeden z kandidátů nedosáhl 50 % potřebných pro zvolení prezidentem v prvním kole, mělo být pořádáno druhé kolo. Přestože zahraniční pozorovatelé označovali volby za svobodné a spravedlivé a přesto, že UNITA získala v parlamentu 70 z 220 křesel, neuznalo toto hnutí výsledky voleb a pokračovalo ve válce. Druhé kolo prezidentských voleb se tak již nikdy nekonalo. Na konci listopadu se sešlo nově zvolené Národní shromáždění, ve kterém chyběli zástupci Uhnutí UNITA. Následně byla vytvořena nová vláda ze zástupců několika stran, která počítala i s několika ministerskými křesly pro hnutí UNITA, které by se ovšem nejdříve muselo podrobit demobilizaci svých ozbrojených sil. Podle odhadů bylo v tomto roce asi 200 000 angolských uprchlíků v sousedním Zairu, asi 96 000 jich bylo v Zambii, 12 000 v Kongu a 16 000 v dalších 33 zemích.

1993 a 1994 - pokračování bojů. UNITA útočí na mnoho vládou kontrolavaných provinčních hlavních měst. Kuito, hlavní město provincie Bie, bylo v obležení vládních sil i sil UNITA 18 měsíců. Bombardování, hlad a nemoci si jenom v tomto městě vyžádaly 30 tisíc mrtvých. Byly činěny pokusy o znovuobnovení mírového procesu, ale to naráželo na nedostatek spolupráce ze strany UNITA.

1993 - v květnu USA uznalo novou angolskou vládu a tím ukončilo dlouholetou podporu UNITA. Na konci roku zavedlo OSN sankce vůči hnutí UNITA, které proto souhlasilo s jednáním se zástupci vlády, která probíhala od listopadu, s uznáním voleb ze září 1992 a s účastí ve vládě po té, co demobilizuje svoje ozbrojené síly.

1994 - 20. listopadu podepsán protokol z Lusaky, který má vést k realizaci dřívějších dohod z Bicesse. Podle údajů OSN bylo v roce 1994 asi 3 miliony lidí odkázáno na humanitární pomoc. Dopravní cesty byly z větší části zničeny. Průmysl využíval v roce 1994 pouze 20 % kapacit. Vývoz potravin poklesl v roce 1994 na 4 000 tun (v roce 1973 to bylo 283 000 tun). Vzhledem k prudkému poklesu angolské měny kwanzy (inflace v roce 1993 kolem 1900 %) plánovala vláda v roce 1995 zavést novou měnu. Kontrola ústřední vlády byla omezena na pobřeží Angoly až k městu Huambo, pobřeží Cabindy a okolí vnitrozemských měst Saurimo, Luena a Menongue. Více než polovinu zbývajícího území kontrolovala UNITA.

1995 - v únoru hlasovala většina delegátů na kongresu hnutí UNITA přes odpor vojenského velení pro ukončení ozbrojeného boje a pro přeměnu hnutí v politickou stranu. Byla vytvořena nová mise OSN - UNAVEM III., která měla pomoci oběma stranám konfliktu obnovit mír a národní usmíření. V květnu byla zahájena další dvoustranná jednání, při nichž poprvé Jonas Savimbi uznal Dos Santose angolským prezidentem. Oba se dohodli na urychlení implementace Lusackého protokolu, včetně integrace sil UNITA do nové národní armády - "Forcas Armadas de Angola" (FAA) - a vytvoření "vlády jednoty a národního usmíření" (GURN). V červnu byla Savimbimu nabídnuta funkce jednoho ze dvou viceprezidentů. V srpnu Savimbi tuto nabídku přijal.

1996 - na začátku června jmenoval při reorganizaci vlády prezident Dos Santos novým předsedou vlády dosavadního předsedu parlamentu Fernanda José de Franca Diase Van Dúnem. 17. července bylo na vrcholné schůzce představitelů Portugalska a bývalých portugalských kolonií Angoly, Brazílie, Guineje-Bissau, Kapverd, Mosambiku a Svatého Tomáše a Princova ostrova v Lisabonu vytvořeno Společenství portugalsky mluvících zemí (Comunidade de Paises de Lingua Portuguesa - CPLP). Počet obětí občanské války v Angole se v období 1975-96 odhaduje na 500 000. Do roku 1996 se vrátilo do vlasti asi 74 000 uprchlíků. V srpnu Savimbi odmítl nabídku na funkci jednoho ze dvou viceprezidentů (z června 1995), ale vyjádřil ochotu stát se "hlavním kancléřem" ("chief councelor") prezidenta Dos Santose. Vláda však nechtěla takový post vůbec vytvářet a v září stáhla nabídku na funkci viceprezidenta. V prosinci vláda vyhlásila, že zástupci hnutí UNITA, zvolení ve volbách v roce 1992 se stanou členy Národního shromáždění, aby mohli spoluvytvářet GURN ("vládu jednoty a národního smíření"). Inaugurace GURN byla několikrát odložena z důvodu neúčasti zástupců hnutí UNITA a Savimbiho.

1997 - na začátku roku bylo zhruba 26 300 bývalých povstalců z hnutí UNITA začleněno do pravidelné armády. Na odzbrojení dohlíželo 7 000 vojáků OSN. Po dlouhých jednáních byla 27. dubna ustavena vláda jednoty a národního usmíření. Konečně proběhla několikrát odložená inaugurace GURN, 67 členů UNITA zasedlo do Národního shromáždění. Savimbi, který se údajně obával o bezpečnost v Luandě, se ceremonie nezúčastnil. UNITA získala ve vládě čtyři rezorty: ministerstvo nerostného bohatství, obchodu, zdravotnictví a turistiky. UNITA dále získala 7 míst zástupců ministrů přesně podle lusackého protokolu podepsaného v listopadu 1994. UNITA odmítá podřídit území, jež ovládá, vládě. 29. listopadu vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezolucí 1135 sankce proti hnutí UNITA, které viní z pokračujících válečných akcí.

1998 - v březnu vyřešila vláda spory ohledně funkce Savimbiho schválením zákona, který Savimbimu přidělil zvláštní statut "vůdce největší opoziční strany" a poradce prezidenta. V dubnu byla vytvořena speciální jednotka národních policejních sil určená k ochraně Savimbiho. Vláda zahájila rekonstrukci budovy sídla UNITA v Luandě, což mělo přispět k návratu hnutí UNITA do hlavního města. V průběhu roku přetrvávaly problémy při demobilizaci ozbrojených sil hnutí UNITA, což ohrožovalo existenci společné vlády. Ačkoli 9 generálů UNITA a více než 11 tisíc vojáků bylo začleněno do FAA, odhadovalo se, že UNITA stále má vojenské síly čítající 10 až 15 tisíc vojáků. OSN zaregistrovalo více než 70 tisíc mužů v dílčích táborech, z nichž 36 tisíc bylo demobilizováno, nicméně 23 tisíc z táborů desertovalo. OSN uvalilo dodatečné sankce na hnutí UNITA kvůli neplnění dohodnutých závazků, zvláště závazku demobilizovat vojáky a předat území pod vládní kontrolu. Tyto sankce zahrnovaly omezení cestování pro čelné představitele hnutí UNITA, uzavření jeho kanceláří v zahraničí a ukončení letů na území, která UNITA ovládá, s výjimkou letů humanitárních. V polovině roku 1998 opět vypukly boje mezi jednotkami UNITA a vojáky FAA.

1998-2001 - zavedené sankce OSN zaměřené na obchod s diamanty pocházejícími z oblastí kontrolovaných hnutím UNITA a na dodávky zbraní pomohly vládě dosáhnout pokroku při ničení konvenčních zbraní povstalců. Uzákonění amnestie pro příslušníky hnutí UNITA dále toto hnutí oslabilo. UNITA ztratila svůj konvenční potenciál, a tak se úspěšně soustředila na guerillovou válku, kterou dosáhla několik vojenských úspěchů v provinciích Benguela, Bie, Huambo, Uige, Malange, Lunda a Moxico. Kromě povstalců se objevovaly i další problémy v podobě sporů o nástupnictví po prezidentovi Dos Santosovi nebo opozice v dalších částech země.

1999 - Rada bezpečnosti OSN ukončila v únoru mírovou misi v Angole z důvodu zhroucení mírového procesu a sestřelení dvou letadel OSN. Ponechala zde pouze svojí kancelář. Vytvořena nová vláda kontrolovaná MPLA.

2000 - prezident José Eduardo Dos Santos nabídl amnestii pro Jonase Savimbiho, pokud vyjádří veřejně lítost nad občanskou válkou. Savimbi tuto nabídku odmítl. V červnu se zúčastnily tisíce lidí mírového pochodu hlavním městem Luandou, který byl pořádán římskokatolickou církví. V září 2000 se v Lunadě konal Kongres za mír pořádaný katolickou církví spočívající v setkání různých občanských skupin, členů církve, opozičních politiků a zástupců vládnoucí strany. V říjnu varoval generální tajemník OSN Kofi Annan, že by se konflikt v Angole mohl rozšířit přes angolské hranice do Zambie a Namibie a ohrozit tak mír a bezpečnost v celém regionu jižní Afriky. V Namibii byly jak namibijské, tak angolské síly i UNITA obviněny z porušování lidských práv, včetně nezákonných poprav a mučení. Zaznamenávány případy nájezdů hnutí UNITA přes zambijské hranice a rovněž i útoky angolských vládních sil. 90 % vládních příjmů bylo tvořeno příjmy z ropy. Tyto zisky používá angolská vláda na financování obchodních půjček a k nákupu zbraní. Angola produkuje také asi 10 % světové roční výroby diamantů. Ty jsou těženy hlavně v oblastech ovládaných hnutím UNITA, které používá zisky z diamantů na nákup zbraní a financování války. Sankce zavedené na obchod s diamanty pocházejícími od hnutí UNITA byly údajně často porušovány.

2001 - v lednu byl syn francouzského prezidenta Francoise Mitterranda obviněn z pašování zbraní do Angoly. Při útocích povstalců zabity stovky lidí.

2002 - v únoru byl při přestřelce s vládními vojáky zabit vůdce hnutí UNITA Jonas Savimbi. Zástupci hnutí UNITA sice nejprve vydali prohlášení, podle kterého budou bojovat i po smrti svého vůdce, ale 31. března byla podepsána předběžná dohoda o příměří a 4. dubna byla podepsána mírová dohoda, která ukončila 27 let trvající občanskou válku. Podle vojenského velitele hnutí UNITA bylo v demobilizačních táborech v květnu shromážděno 85 % vojáků hnutí. Objevují se obavy z toho, že nedostatek jídla v táborech ohrozí mírový proces. Podle organizace Lékaři bez hranic je vystaveno půl milionu Angolanů hladovění. V srpnu hnutí UNITA zrušila svoje ozbrojené křídlo a angolský ministr obrany prohlásil válku za skončenou.

2003 - v lednu obsadil prezident Dos Santos po 3 letech post ministerského předsedy, když jím jmenoval Fernanda da Piedade Dias dos Santos, známého jako Nando. V únoru byla ukončena mise OSN, která dohlížela na mírový proces. V červnu byl novým vůdcem politické strany UNITA zvolen Isaias Samakuva.

2004 - od dubna zahájen zátah proti nelegální těžbě diamantů. V září dosáhla produkce ropy 1 milionu barelů za den. Podle údajů vlády bylo v prosinci vyhoštěno ze země na 300 000 nelegálních zahraničních obchodníků s diamanty.

2005 - v průběhu roku si epidemie cholery (zvláště v hlavním městě Luanda) a virus Marburg (hlavně na severu země) vyžádaly více než 2000 lidských životů. Angolu navštívil čínský premiér Wen Jiabao a slíbil zvýšit půjčku ve výši 3 mld. USD o další 2 mld. USD.

2006 - v srpnu byla podepsána mírová dohoda s povstalci ze severní exklávy Cabinda.

Použité a dopoučené informační zdroje

Tištěné publikace a časopisy:

Elektronické zdroje:
Chcete-li si ověřit dostupnost publikací v některých českých knihovnách, můžete použít Jednotnou informační bránu.
Tyto stránky vznikly v rámci interního grantového projektu VŠE v Praze č. IG 12/05.
Pokud máte nějaké připomínky k obsahu těchto stránek, napište nám.