Úvod Latinská Amerika Subsaharská Afrika Blízký východ Asie Tichomoří O těchto stránkách
Čad
Přehled politického vývoje

Asi 6. tisíciletí před n. l. - sever Čadu souvisle osídlen.

Starověk - Čadské jezero známo obchodníkům a geografům (Ptolemaios).

8. století n. l. - berberská kolonizace.

Od 8. století n. l. - na území Čadu vzniklo několik říší, z nichž nejvýznamnější byly Kanem-Bornu (založena asi kolem roku 800) a Baguirmi.

Od 11. století - začátek šíření islámu.

15. století - říše Kanem-Bornu, Baguirmi spolu s královstvím Wadaj ovládly velkou část dnešního Čadu.

16. a 17. století - na území Čadu několik feudálních států.

1635-55 - vláda Abd al-Kerima, během které se plně prosadil islám.

Počátek 19. století - Fulbové dobyli část území Čadu.

Od poloviny 19. století - začali na území Čadu pronikat evropští cestovatelé.

1883-93 - Súdánský dobrodruh Rabih al-Zubayr dobyl království Ouadai, Baguirmi a Kanem-Bornu na území dnešního Čadu.

Od roku 1891 - pronikání prvních Francouzů, kteří vedli vojenské expedice proti muslimským státům.

1900 - Francie porazila armádu al-Zubayriho. Na území Čadu vyhlášeno vojenské teritorium (1900-10), jemuž byl zbytek Čadu podřízen definitivně až roku 1918 (1901-05 Kanem, 1903-11 Wadaj, 1911-12 Střední Šari, 1911-18 Ennedi, Borkou, Tibesti).

1904 - vytvořen správní celek Ubangi-Šari-Čad.

1910 - správní celek Ubangi-Šari-Čad spojen s francouzskými koloniemi Gabon, Ubangi-Šari a Střední Kongo do federace Francouzská rovníková Afrika. Až do roku 1920 však neměl koloniální statut.

1913 - Francouzské dobývání Čadu dokončeno. Čad se stal kolonií v rámci Francouzské rovníkové Afriky.

1946 - na základě nové francouzské ústavy se Čad stal francouzským zámořským územím se svým vlastním parlamentem a reprezentací ve Francouzském národním shromáždění.

1958 - v listopadu se Čad stal autonomním členem Francouzského společenství (1958-60).

1960 - vyhlášena nezávislost Čadské republiky v rámci Francouzského společenství. Křesťan z jihu, Francois - později Ngarte - Tombalbaye, se stal prezidentem. Úzká spolupráce s Francií.

1962 - zaveden systém jedné politické strany a posílen prezidentský systém.

1963 - zákaz politických stran spustil násilnou opozici v muslimské severní části, vedenou Čadskou národní osvobozeneckou frontou (FROLINAT).

1966 - povstání na severu země nabylo intenzity guerillové války severních muslimských povstalců proti federálním jednotkám. Přes podporu francouzských jednotek se vládě nepodařilo povstání nikdy potlačit.

1973 - francouzští vojáci pomohli potlačit vzpouru na severu země, ale FROLINAT pokračoval s guerillovými operacemi během 70. a 80. let za pomoci zbraní dodávaných Libyí, která v roce 1973 zabrala pásmo Aozou.

1975 - Tombalbaye svržen a zabit v převratu vedeném jiným křesťanským jižanem Felixem Malloumem podporovaným Francií. Ústava zrušena.

1977 - Libye anektovala pásmo Aouzou na severu Čadu.

1978 - uzavřeno příměří mezi vládou a muslimskými povstalci. Vojenská vláda byla rozpuštěna; generál Malloum se stal prezidentem a vůdce rebelů Hissene Habré předsedou vlády.

1979 - opět vypukají těžké boje, prezident Malloum donucen uprchnout do Nigérie. Koaliční vláda pod vedením Muslima ze severu Goukoni Oueddeje převzala moc.

1979-1994 - země téměř v permanentní občanské válce mezi jednotlivými frakcemi, zejména mezi jednotkami ministerského předsedy Hisséna Habrého a Goukouni Oueddeie (muslim), podporovaného Libyí.

Počátek 80. let - do konfliktu vtaženy i další země (Francie, Zair).

1980 - Oueddej se stal prezidentem. Libye vyslala na jeho podporu do Čadu vojáky, kteří mu měli pomoct v boji proti Armádě severu, vedené bývalým ministerským předsedou Hissénem Habrém.

1981 - na žádsot Oueddeje se Libyjští vojáci stáhli s území Čadu.

1982 - v červnu Habrého vojáci obsadili hlavní město N´Djamenu. Prezident Goukoni Queddei emigroval do Alžírska, Habré vytvořil státní radu a převzal úřad prezidenta. V říjnu Goukoni Queddei sestavil prozatímní vládu se sídlem v Bardai, blízko hranic s Libyí.

1983 - Organizace africké jednoty uznala Habrého vládu, nicméně Oueddeiovy síly pokračovaly v odporu na severu země s pomocí Libye. USA poskytly Habrému okamžitou vojenskou pomoc v hodnotě 10 miliónů dolarů a vyslaly do země vojenské poradce a výzvědná letadla. Americký prezident Ronald Reagan se obával rozšíření libyjské mocenské sféry v Africe.

1984 - těžké boje donutily v tomto roce tisíce uprchlíků opustit zemi.

1985 - v srpnu do konfliktu přímo zasáhly francouzská armáda, která pomohla zastavit Libyí podporovanou ofenzívu. Severní část země obsazena Libyí, jižní část země obsazena vládními jednotkami podporovanými Francií.

Konec roku 1986 - Goukoni Queddei přerušil spolupráci se spojeneckou Libyí a uzavřel dohodu s prezidentem Habrém, proti kterému do té doby bojoval. Obě jejich armády se spojily k boji proti libyjské armádě.

1987 - spojené jednotky organizace FROLINAT a čadské vlády donutily za francouzské a americké pomoci Libyi stáhnout se z celé severní části země s výjimkou pásma Aouzou a části Tibesti. V září se Čad a Libye podřídily výzvě Organizace africké jednoty k příměří. Vláda Čadu byla ochotna podřídit se rozhodnutí mezinárodního soudu ve věci sporu o pásmo Aozou, které bylo v roce 1973 obsazeno Libyí.

1988 - Libye uznala Hisséna Habrého prezidentem - po 20 letech tak nastala dočasná konsolidace země.

1990 - v prosinci byl prezident Habré svržen povstalci z Vlasteneckého hnutí spásy, které mělo svoje základny na území sousedního Súdánu a které bylo podporované Libyí, vedeným bývalým Habrého spojencem Idrissem Débym. Obnovena občanská válka a občanské a náboženské nepokoje mezi nilotskými a bantuskými křesťanskými farmáři na jihu země a arabskými obyvateli pouštních oblastí na severu. Déby postupně zahájil demokratizační proces.

1992 - v březnu byly po 30 letech povoleny další politické strany (registrováno přes 40 politických stran).

1993 - v dubnu vstoupila v platnost přechodná ústava, počátek návratu k parlamentnímu režimu. Zrušen zákaz politických stran. Národní konference, která zahrnovala širokou škálu občanských a politických skupin, vytvořila přechodný parlament, který byl kontrolovaný Débyho Vlasteneckým hnutím spásy (MPS), a přechodnou vládu v čele s Débym. Do 1 roku mají proběhnout svobodné volby.

1994 - v únoru Mezinárodní soudní dvůr zamítnul libyjské nároky na pásmo Aouzou a rozhodl, že suverenitu nad tímto územím má Čad. V dubnu se z pásma začaly stahovat libyjské jednotky. Červnovou mírovou dohodou pak byl definitivně ukončen 21 let trvající konflikt mezi těmito státy. 10. 8. 1994 byla podepsána mírová smlouva mezi vládou prezidenta Débyho a nejdůležitějším povstaleckým uskupením Výborem národního povstání pro mír a demokracii (CSNPD). Výměnou za ukončení ozbrojeného boje byl CSNPD uznám za novou politickou stranu. CSNPD bude, podle svých slov, nadále bojovat pouze politickými prostředky.

1995 - na konci března bylo o 6 měsíců prodlouženo přechodné období směřující ke svobodným parlamentním volbám.

1996 - na konci března byla v lidovém referendu schválena nová ústava. V jihozápadních provinciích se většina obyvatel vyslovila pro federativní uspořádání státu. V červnu a červenci se konaly první pluralitní prezidentské volby v zemi, z nichž vyšel vítězně dosavadní úřadující prezident Idriss Déby (zhruba 69 % hlasů). V srpnu sestavil úřadující ministerský předseda Koibla Djimasta novou vládu, jejímiž členy se stali i mnozí příslušníci opozice.

1997 - v lednu a únoru proběhly první pluralitní parlamentní volby do nového Národního shromáždění. Zvítězilo v nich vládní Vlastenecké hnutí záchrany (MPS) prezidenta Idrisse Débyho, které získalo 55 mandátů.

1998 - Hnutí za demokraii a spravedlnost v Čadu (MDJT), vedené Débyho bývalým ministrem obrany Youssoufem Togoimim, začalo ozbrojené povstání proti vládě.

2000 - pokračoval boj s rebely z Hnutí za demokracii a spravedlnost v Čadu (MDJT), kteří jsou spojováni především s etnikem Toubou. Soudní řízení proti bývalému diktátorovi Hissenu Habremu obviněnému z porušování lidských práv, které bylo vedené v Senegalu, bylo zastaveno kvůli údajné nedostatečné jurisdikci Senegalu, což vyvolalo pochybnosti, neboť Habreho právní zástupce byl současně poradcem nově zvoleného senegalského prezidenta Abdoulaye Wadeho. Pokročily práce na hospodářsky významném projektu výstavby ropovodu budovaného za podpory Světové banky. Politický a vojenský život je kontrolovaný členy malých skupin Zaghawa a Bideyat z prezidentova severozápadního regionu, což vyvolává nesouhlas ostatních asi 200 etnických skupin, které v Čadu žijí. Mezi hlavní zahraniční politické Débyho podporovatele patří Francie, která má v Čadu asi 1000tičlennou posádku.

2001 - vítězem květnových prezidentských voleb byl prohlášen dosavadní prezident Déby. 6 dalších prezidentských kandidátů bylo předvedeno k výslechu na policii a vzápětí propuštěno. V červnu potvrdil Débyho opětovné zvolení na druhé funkční období Čadský nejvyšší soud, a to přesto, že výsledky z 25 % volebních obvodů byly kvůli různým nesrovnalostem zrušeny.

2002 - v lednu podepsala vláda a povstalci z Hnutí za demokracii a spravedlnost v Čadu (MDJT) mírovou dohodu zprostředkovanou Libyí, která má ukončit 3 roky trvající občanskou válku. V květnu však byly mezi oběma stranami zaznamenány další srážky na severu země.

2003 - v lednu vláda podepsala mírovou dohodu s povstalci z Národní armády odporu (National Resistance Army - ANR), která je aktivní především na východě země. V říjnu se Čad zařadil mezi země vyvážející ropu, když otevřel ropovod spojující jeho ropná pole s Kamerunem. V porsinci vláda podepsala s Hnutím za demokracii a spravedlnost v Čadu (MDJT) další mírovou dohodu, kterou však odmítla část příslušníků MDJT.

2004 - do Čadu přicházejí tisíce uprchlíků ze sousedního súdánského Dárfúru. Boje mezi čadskmi jednotkami a súdánskými ozbrojenci podporovanými súdánskou vládou.

2005 - v červnu voliči schválili změny ústavy, podle kterých může prezident kandidovat na třetí funkční období ve volbách v roce 2006. V listopadu byl v Senegalu zadržen bývalý čadský prezident Hissene Habré kvůli podezření, že v minulosti spáchal zločiny proti lidskosti.

2006 - pokračuje příliv uprchlíků ze súdánského Dárfúru. V lednu prezident Déby podpořil zákon, podle kterého má být omezen podíl příjmů z ropy vynakládaný na rozvoj, To vyvolalo odpor Světové banky, která zrušila úvěry a nařídila zmrazit účty, na kterých se shromažďují výnosy z ropy. V březnu byl údajně potlačen pokus o puč. V dubnu vypukly boje mezi povstalci snažícími se svrhnout prezidenta Débyho a vládními jednotkami v okolí hlavního města. Čad přerušil diplomatické styky se Súdánem, kterého obviňuje z podpory povstalců. Vítězem květnových prezidentských voleb, bojkotovaných hlavními opozičními stranami, byl prohlášen dosavadní prezident Déby.

Použité a dopoučené informační zdroje

Tištěné publikace a časopisy:

Elektronické zdroje:
Chcete-li si ověřit dostupnost publikací v některých českých knihovnách, můžete použít Jednotnou informační bránu.
Tyto stránky vznikly v rámci interního grantového projektu VŠE v Praze č. IG 12/05.
Pokud máte nějaké připomínky k obsahu těchto stránek, napište nám.