Úvod Latinská Amerika Subsaharská Afrika Blízký východ Asie Tichomoří O těchto stránkách
Izrael
Přehled politického vývoje

Kolem 8000 před n. l. - z této doby pochází nejstarší známé sídliště v Palestině - Jericho.

Před více než 5000 lety - archeologické nálezy dokázaly, že údolí Jordánu bylo hustě osídleno již od velmi starých dob, kdy se zde nacházelo na 70 sídlišť. Většina z nich vznikla před více než 5000 lety a kolem 35 jich bylo ještě osídleno v izraelských dobách.

1250 před n. l. - Izraelité si začínají podrobovat a osidlovat zemi Kanaan na východním pobřeží Středozemního moře.

Kolem roku 1000 před n. l. - formování nezávislého státu.

961-922 před n. l. - vláda krále Šalamouna a stavba Chrámu v Jeruzalémě. Šalamounova vláda byla následována rozdělením země mezi dvě království.

8. století před n. l. - Izraelské království podlehlo Asyřanům.

586 před n. l. - Jižní království Judea bylo podrobeno Babyloňany, kteří vyhnali její židovské obyvatelstvo do exilu a zničili Šalamounův chrám. Po 70 letech se začali Židé vracet a Jeruzalém i místní chrám byly znovu stavěny.

333 před n. l. - zábor Alexandra Velikého připojil toto území pod řeckou vládu.

Od konce 4. století před n. l. - Palestina v držení egyptských Ptolemaiovců, po nich Seleukovců.

167 před n. l. - povstání Makabejských nakrátko obnovilo samostatnost.

63 před n. l. - židovský stát Judea byl včleněn do římské provincie Palestina.

66-70 n. l. - povstání proti římské vládě bylo potlačeno císařem Titem, druhý Chrám byl zničen. To znamenalo začátek židovské diaspory.

118-138 n. l. - během vlády římského císaře Hadriána bylo Židům nejdříve dovoleno vrátit se do Jeruzaléma, ale po dalším židovském povstání v letech 132-135 (povstání Bar Kochby) bylo město zcela zničeno a jeho obyvatelstvo potrestáno a prodáno do otroctví.

638 n. l. - podrobení arabskými muslimy ukončilo nadvládu Byzantské říše (nástupkyně Římské říše na východě). Druhý kalífa islámu Omar postavil na začátku 8. století měšitu na místě, které je dnes známé jako Mešita al-Aksa v Jeruzalému. Kromě období křižáckého Jeruzalemského království (1099-1187) zůstalo toto území pod muslimskou vládou a to až do pádu Osmanské říše ve 20. století.

1517 - Palestinu obsadili Turci a země byla až do roku 1917 součástí Osmanské říše.

80. a 90. léta 19. století - pod dojme m antisemitismu vzniklo sionistické hnutíza návrat Židů do jejich pravlasti k posvátné hoře Sionu.

1897 - první sionistický kongres se sešel ve švýcarské Basileji, aby zde diskutoval myšlenky z knihy Theodora Herzla z roku 1896 Der Judenstaat (Židovský stát). Herzl, židovský novinář a spisovatel žijící ve Vídni, požadoval, aby Židé měli svůj vlastní stát - zvláště v reakci na evropský antisemitismus. Kongres vydal Basilejský program, který měl vytvořit "domov pro židovský národ v Palestině zajištěný veřejným zákonem" a ustavil Světovou sionistickou organizaci, která měla pracovat na uskutečnění těchto cílů. Před rokem 1897 na území Palestiny jen velmi málo židovských osadníků.

1903 - na území asi 25 000 židovských osadníků, většinou z východní Evropy. Žili zde vedle zhruba půl milionu arabských obyvatel na území, které bylo tehdy součástí turecké Osmanské říše.

1904-14 - druhá vlna asi 40 000 židovských imigrantů.

1. světová válka - během ní získalo sionistické hnutí na svou stranu Velkou Británii.

1916 - britský komisař v Egyptě Sir Henry MacMahon slíbil arabským vůdcům nezávislost bývalých osmanských arabských provincií po válce. Ve stejném období nicméně rozdělila tajná Sykes-Picotova dohoda tento region mezi dva vítěze války - totiž Velkou Británii a Francii.

1917 - Velká Británie vydala tzv. Balfourovu deklaraci, jíž bylo židům přislíbeno vytvoření národní domoviny v Palestině a to v dopise vedoucímu představiteli sionistů lordu Rotschieldovi. Deklarace byla podpořena řadou dalších států včetně USA.

1918 - Británie okupuje území Palestiny.

1920 - Palestina britským mandátním územím Společnosti národů.

20. léta 20. století - masová imigrace stovek tisíc Židů do britského mandátního území Palestina, což vyvolávalo napětí ve vztazích s místní arabskou komunitou.

Od 1922 - Jeruzalém hlavním městem mandátního území Palestina. Sčítání lidu ukázalo, že podíl židovské populace na celkové populaci Palestiny, která byla asi 750 000 lidí, stoupl na 11 %. Dalších více než 300 000 lidí se přistěhovalo v následujících 15 letech.

1929 - v srpnu přerostl židovsko-arabský antagonismus v násilné srážky, když 133 Židů bylo zabito Palestinci a 110 Palestinců bylo zabito během zásahů britských policistů.

30. léta - imigrace Židů značně vzrostla v souvislosti s nástupem německého fašismu. Stala se zdrojem napětí mezi Židy a starousedlými Araby (Palestinci).

1936 - generální stávka arabských obyvatel vyvolaná napětím mezi místními Araby a židovskými přistěhovalci. Militantní sionistická skupina Irgun Zvai Leumi podnikala útoky na palestinské a britské cíle s cílem "osvobození" Palestiny a Transjordánska (dnešní Jordánsko) silou.

1937 - v červenci Británie v Královské komisi vedené bývalým Státním sekretářem pro Indii lordem Peelem doporučila rozdělení země na židovský stát (asi třetina britského mandátu Palestina zahrnujího i Galileu a pobřežní planinu) a stát arabský. Zástupci Palestinců i Židů tento plán odmítli a požadovali ukončení přistěhovalectví a zajištění jednotného státu s ochranou menšinových práv. Násilná opozice pokračovala do roku 1938, kdy byla potlačena dalšími britskými posilami.

1947 - Británie, která vládla v Palestině od roku 1920, předala odpovědnost za řešení židovsko-arabského konfliktu OSN. Území bylo zamořeno chronickými nepokoji mezi místními Araby a židovskými imigranty (kteří nyní tvořili asi třetinu populace zabírající asi 6 % území). Situace se stala ještě kritičtější v souvislosti s vysídlením stovek tisíc Židů, kteří prchali kvůli nacistickému pronásledování (holokaustu), které si vyžádalo životy zhruba 6 milionů (!) Židů. OSN vytvořila zvláštní výbor, který doporučil rozdělení území na židovský a palestinský stát. Palestinská reprezentace známá jako Arabský vyšší výbor tento návrh odmítl, zástupci Židovské agentury ho přijali. Plán na rozdělení dával 56,47 % Palestiny židovskému a 43,53 % arabskému státu s tím, že na území kolem Jeruzaléma měla být mezinárodní správa. 29. listopadu schválilo 33 zemí Valného shromáždění OSN plán na rozdělení, 13 hlasovalo proti a 10 se zdrželo hlasování. Plán, který byl Palestinci odmítnut, nebyl nikdy realizován. Británie vyhlásila svůj úmysl ukončit svůj mandát v Palestině k 15. květnu 1948. Mobilizace sil obou stran konfliktu, narůstání napětí, ozbrojené akce. Židovská a arabská armáda podnikaly útoky na území ovládaná protivníkem. Židovské síly podporované militantními skupinami Irgun a Lehi dosáhly většího postupu, když obsadily nejen území určené pro židovský stát, ale také i podstatnou část území zamýšleného palestinského státu. Irgun a Lehi zmasakrovaly 9. dubna mnoho obyvatel vesnice Deir Yassin poblíž Jeruzaléma. Zprávy o masakru rozšířily násilí mezi Palestince a stovky tisíc jich uprchlo do Libanonu, Egypta a na území dnes známé jako Západní břeh. Židovské armády byly vítězné v oblasti pouště Negev, Galiley, Západního Jeruzaléma a většíně pobřežních oblastí.

14. 5. 1948 - po ukončení britského mandátu v Palestině a na základě rezoluce Valného shromáždění OSN z 29. 11. 1947 o vytvoření dvou nezávislých států na území Palestiny, židovského a arabského, vyhlášen v 16 hodin nezávislý izraelský stát. Vyhlášení vstoupilo v platnost 15. května. Prvním prezidentem Izraele se stal sionistický vůdce Chaim Weizmann. Palestinci si 15. květen pamatují jako "al-Nakba", neboli katastrofa.

1948-49 - jeden den po vyhlášení státu Izrael provedlo 5 armád z Jordánska, Egypta, Libanonu, Sýrie a Iráku blezkovou invazi do Izraele, ale bylo vytlačeno izraelskou armádou. Následné příměří znamenalo vytvoření izraelských hranic z velké části na hranicích bývalého britského mandátu Palestina. Egypt držel pásmo Gaza zatímco Jordánsko anektovalo území kolem Východního Jeruzaléma a toto území se stalo známé jako tzv. Západní břeh. Tato území dohromady tvořila asi 25 % celkové rozlohy bývalého britského mandátu Palestina. Izrael tak během této války rozšířil své území o téměř 7000 km2 (tj. o 50% původní rozlohy židovského státu). Od roku 1948 existovalo soupeření mezi sousedními arabskými zeměmi o vedoucí postavení v opozici vůči izraelskému státu. Toto soupeření ponechávalo Palestince jako pasivní přihlížeče.

1949 - Jeruzalém rozdělen na izraelskou (západní) a palestinskou (východní) část.

Říjen 1956 - Izrael zasáhl do suezské krize po boku Velké Británie a Francie a obsadil Gazu a Sinajský poloostrov (již v březnu 1957 se však musel z obsazených území stáhnout).

1964 - v lednu hlasovaly arabské vlády pro vytvoření Organizace pro osvobození Palestiny - OOP (Palestine Liberation Organisation - PLO), která měla být Palestinskou organizací pod faktickou kontrolou těchto arabských vlád. Palestinci ale chtěli zcela nezávislou organizaci. To bylo i cílem Jásira Arafata, který se stal předsedou OOP v roce 1969. Jeho organizace Fatah (založena v utajení o 5 let dříve) se stala nechvalně známou svými ozbrojenými operacemi proti Izraeli.

1967 - stupňující se napětí mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy kulminovlo v šestidenní válce, která začala 5. června a zkončila 11. června. Izrael během ní zabral Egypťany spravované pásmo Gaza a Sinajský poloostrov a na severu syrské Golanské výšiny. Vytlačil také jordánské síly ze Západního břehu a z Východního Jeruzaléma. Egyptské vzdušné síly byly vyřazené z provozu hned první den války, kdy izraelská letadla bombardovala egyptská letiště v preventivním úderu. Územní zisky zdvojnásobily území kontrolované Izraelem. Rada bezpečnosti OSN vydala rezoluci č. 242, která zdůrazňovala "nepřípustnost získání území válkou" a požadující "stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v nedávném konfliktu". Podle OSN vyhnal tento konflikt na 500 000 Palestinců do Egypta, Sýrie, Libanonu a Jordánska.

1968 - bojovníci Fatahu způsobili těžké ztráty na životech izraelské armádě v Karamehu v Jordánsku.

70. léta - pod vedení Jássira Arafata uskutečnily různé frakce OOP a dalších militantních palestinských skupin sérii útoků na izraelské a jiné cíle.

1972 - útok palestinských ozbrojenců na izraelskou reprezentaci na Olympiádě v Mnichově, který si vyžádal život 11 izraelských atletů.

1973 - nemožnost získat území, která ztratila v šestidenní válce v roce 1967 diplomatickými prostředky vedly Egypt a Sýrii k útoku na Izrael během židovského svátku na Den pokání neboli Jom Kippur. Zpočátku Egypt a Sýrie postoupily jak v oblasti Sinajského poloostrova, tak i v oblasti Golanských výšin. Po 3 týdnech bojů však byly tyto zisky ztraceny a Izrael dokonce začlenil pod svou kontrolu i některá území za hranicí příměří z roku 1967. Izraelské síly postoupily do Sýrie za Golanské výšiny, nicméně později se některých z těchto územních zisků vzdaly. V Egyptě Izraelské vojsko získalo zpět Sinajský poloostrov a navíc obsadilo i západní břeh Suezského kanálu. USA, SSSR a OSN se snažili nastolit příměří mezi bojujími stranami. Během bojů přišly Egypt a Sýrie dohromady asi o 8 500 vojáků, zatímco Izrael asi o 6 000. Válka znamenala zvýšení závislosti Izraele na americké vojenské, diplomatické a hospodářské podpoře. Brzy po válce, vyhlásila Saudská Arábie embargo proti státům, které podporovaly Izrael. Embargo, které vyvolalo prudký růst cen ropy a nedostatky paliv po celém světě, trvalo až do března 1974. V říjnu 1973 RB OSN přijala rezoluci 338, která požaduje od bojujících stran "okamžitě ukončit palbu a všechny vojenské aktivity... a (zahájit) jednání mezi zainteresovanými stranami pod příslušným patronátem zaměřené na vytvoření spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě".

1974 - dramatické vystoupení Jássira Arafata v OSN, při kterém navrhl mírové řešení konfliktu.

1975 - jeden z úředníků ministerstva zahraničí USA Harold Saunders připustil, že "legitimní zájmy palestinských Arabů musí býti brány v úvahu při jednání o arabsko-izraelském míru". V září uzavřena egyptsko-izraelská dohoda o stahování izraelských vojsk ze Sinaje.

1977 - vítězství Likudu v parlamentních volbách (do té doby byla u moci levicová Strana práce). Likud se zaměřil na rozšíření izraelské suverenity na celé území dřívějšího mandátu Palestina, stejně jako na požadavek na Jordánské území jako součást "Většího Izraele" z biblických dob. Nová vláda vytvořená bývalým vůdcem skupiny Irgun Menachem Beginem zintenzívnila izraelské osídlování Západního břehu a pásma Gaza, čímž chtěla vyloučit jakýkoli možný budoucí kompromis ohledně území dobytých ve válce v roce 1967. V listopadu překvapivě přiletěl do Izraele egyptský prezident Anwar Sadat a pronesl řeč před izraelským parlamentem. Sadat se stal prvním arabským vůdcem, který uznal stát Izrael.

1978 - v září podepsaly Egypt a Izrael dohody z Camp Davidu. Naznačily při tom základ míru na Středním východě, který znamenal omezenou autonomii pro Palestince.

1979 - v březnu byla egyptským prezidentem Sadatem a izraelským ministerským předsedou Menachem Beginem podepsána separátní bilaterální egyptsko-izraelská mírová smlouva v americké Camp Davidu, na jejímž základě byl Sinajský poloostrov zabraný během šestidenní války navrácen Egyptu, který byl kvůli této separátní smlouvě bojkotován ostatními arabskými státy.

1981 - Izrael oficiálně anektoval Golanské výšiny. Předsedou ministerského výboru pro osídlení se stal ministr zemědělství Ariel Šaron, který zahájil kampaň za osídlení území, dobytých v šestidenní válce v roce 1967, čímž chtěla izraelská vláda předejít jakýmkoli pokusům o revizi výsledků války. Kvůli mírové smlouvě s Izraelem byl příslušníky egyptské armády zavražděn egyptský prezident Anwar Sadat.

1982 - v létě zahájila izraelská armáda vojenskou invazi do Libanonu. Tato operace "Mír pro Galileu" byla zaměřená na zničení základen palestinských guerill poblíž severních izraelských hranic, nicméně ministr obrany Ariel Sharon prodloužil útok až do Bejrútu a vyhnal OOP z Libanonu (ta přestěhovala svoje ústředí do Tunisu). Invaze začala 6. června 1982, méně než 2 měsíce po tom, co byli staženi izraelští vojáci a civilisté ze Sinajského poloostrova podle mírové smlouvy s Egyptem z roku 1979. Invaze byla spuštěna pokusem o atentát na izraelského velvyslance v Londýně Shlomo Argova provedeným palestinskou skupinou Abu Nidal. Izraelští vojáci dosáhli Bejrútu v srpnu 1982. Dohoda o příměří dovolila odjezd bojovníků OOP z Libanonu. V září došlo k masakru několika stovek Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Shatila křesťanskými falangisty podporovanými izraelskou armádou. Šaron kvůli tomu musel v roce 1983 rezignovat na post ministra obrany.

1985 - v jižní části Libanonu bylo vytvořeno nárazníkové pásmo.

1987 - vypuknutí masového povstání (intifády) Palestinců proti Izraelcům na okupovaném území Gaza, které se rychle rozšířilo i na Západní břeh. Protesty měly formu občanské neposlušnosti, demonstrací, generálních stávek, bojkotu izraelského zboží, grafit a barikád. Odpověď izraelských bezpečnostních sil si vyžádala mnoho lidských obětí - do roku 1993 přišlo během srážek o život podle odhadů asi 1 000 lidí. Pro OOP znamenalo toto povstání ohrožení jejího výsadního postavení jakožto hlavní síly "palestinské revoluce".

1988 - Palestinská národní rada (exilová vláda) se v listopadu rozhodla řešení konfliktu založeném na existenci dvou států v duchu rezoluce 181 OSN z roku 1947 a vzdání se terorismu a hledání mírového řešení podle Rezoluce 242, která požadovala, aby se Izrael stáhl z územích obsazených během šestidenní války v roce 1967, a Rezoluce 338. USA začaly vyjednávat s OOP, nicméně Izrael stále považoval OOP za teroristickou organizaci, se kterou jednat nebude. Místo toho navrhl izralský ministerský předseda Jitzak Šamir uspořádat na okupovaných územích volby, a to před samotnými jednáními o samosprávě.

Od počátku 90. let - vedena bilaterální a multilaterální jednání mezi Izraelem a Libanonem, Jordánskem, Sýrií a Palestinou o ukončení nepřátelství a nastolení trvalého míru.

1991 - válka v Perském zálivu znamenala pohromu pro OOP a Arafata, protože jejich podpora Iráku znamenala překážku ve vztazích s bohatými zeměmi v této oblasti. Diplomatická jednání vyústila v uspořádání summitu v Madridu. Šamir odmítl jednat přímo z teroristy z OOP, takže byla vytvořena společná jordánsko-palestinská delegace složená s prominentních palestinských osobností, které však nebyly členy OOP. Historický summit začal 30. října a byl následován separátními bilaterálními setkáními ve Washingtonu mezi Izraelem, Sýrií a jordánsko-palestinskou delegací.

1992 - v červnu se konaly parlamentní volby (do Knessetu), na základě kterých byla vytvořena koaliční vláda vedená Stranou práce premiéra Jitzaka Rabina. Tato vláda v následujícím období zintenzívnila jednání o mírovém řešením arabsko-izraelského konfliktu.

Září 1993 - uzavřena izraelsko-palestinská smlouva o částečné autonomii pásma Gazy a Západního břehu Jordánu (oblast Jericha). Smlouva vstoupila v platnost 4. 5. 1994.

1993 - Izrael zrušil zákaz učasti členů OOP na váznoucích bilaterálních schůzkách ve Washingtonu. Ministr zahraničí Shimon Peres a jeho náměstek Beilin zkoumali možnost tajných jednání za sprostředkování Norskem. Washingtonská jednání nikam nevedla, takže 20. ledna 1993 byla zahájena jednání v norském městě Sarpsborg a zaznamenala neobvyklý pokrok. Palestinci souhlasili s uznáním Izraele výměnou za postupné ukončení izraelské okupace. Jednání vyvrcholila přijetím Deklarace zásad, podepsané na trávníku před Bílým domem a strzené historicky první potřesením rukou mezi Rabinem a Jásirem Arafatem, které sledovalo na 400 milionů lidí po celém světě.

1994 - v květnu dosáhly Izrael a OOP dohody v Káhiře o počáteční implementaci Deklaraci zásad z roku 1993. Tento dokument upřesňoval izraelské stahování z většiny pásma Gaza mimo židovských osad a územích kolem nich a z palestinského města Jericho na Západním břehu. Dohoda předpokládala další stahování během pětiletého období, během kterého měly být projednány další sporné otázky - sporné otázky jako např. vytvoření Palestinského státu, status Jeruzaléma, židovské osady na okupovaných územích a osud více než 3,5 milionu palestinských uprchlíků z roku 1948 a 1967. 1. července se Jassir Arafat triumfálně vrátil do pásma Gaza. Vracející se Palestinská osvobozenecká armáda se rozmístila na místech vyklizených Izraelskou armádou a Arafat se stal hlavou nové Palestinské národní správy (PA) na autonomních územích. V září byla podepsána dílčí dohoda o palestinské autonomii na Západním břehu Jordánu známá jako Oslo II. Tato dohoda rozdělila Západní břeh na tři zóny: Zóna A zahrnovala 7 % území (hlavní palestinská města vyjma Hebronu a východního Jeruzaléma) a přešla zcela pod palestinskou kontrolu; Zóna B zahrnovala 21 % území a byla pod společnou izraelsko-palestinskou kontrolou; Zóna C zůstala v izraelských rukách. Izrael také měl propusti palestinské vězně. Dále pokračovalo předávání území. Oslo II bylo vítáno s menším nadšením Palestinci, zatímco izraelská náboženská pravice obviňovala vládu ze vzdání se židovské země. První roky palestinské správy v Gaze a Jerichu byly provázeny mnohými obtížemi. Bombové útoky palestinských militantních sil zabily desítky Izraelců a Izrael blokoval autonomní území a zabíjel militantní přívržence. Pokračovalo židovské osidlování. Palestinská správa potlačila nepokoje masovým vězněním. Opozice mírového procesu rostla mezi pravicovými a náboženskými nacionalisty v Izraely. V září Izrael a Jordánsko normalizovaly vzájemné vztahy a v říjnu podepsaly mírovou smlouvu, která ukončla konflikt trvající od roku 1948.

1995 - uprostřed kampaně proti izraelskému premiérovi Jitzchaku Rabinovi byl premiér 4. listopadu zabit židovským náboženským extrémistou. Jeho nástupcem se stal Šimon Peres, jeden z hlavních tvůrců mírového procesu.

1996 - v lednu konány první volby do palestinské samosprávy v Gaze, na Západním břehu a ve Východním Jeruzalému. Jassir Arafat zvolen prezidentem Palestinské správy. V květnových izraelských premiérských volbách překvapivě těsně zvítězil předseda pravicového bloku Likud Benjamin "Bibi" Netanjahu (50,4 % hlasů) před Šimonem Peresem ze Strany práce, která vyhrála současně konané parlamentní volby. Netanyahu vzbouřil arabské vášně zrušením přerušení výstavby nových osad na okupovaných územích a vyvoláním obav z podkopání muslimských svatých míst v Jeruzalému a otevřením archeologického tunelu pod areálem mešity al-Aksá, která je jedním z nejsvatějších muslimských míst.

1997 - v lednu navzdory antagonismu k existujícímu mírovému procesu schválila izraelská vláda odsun vojsk ze čtyř pětin Hebronu, posledního místa na Západním břehu Jordánu, které dosud nepřešlo pod správu Palestinců. Zbývající pětina města (východní část Hebronu s posvátnými místy Židů) zůstane nadále pod izraelskou správou.

1998 - 23. října Netanjahu podepsal memorandum z Wye River, které nastiňovalo další stahování ze Západního břehu.

1999 - v lednu se rozpadla pravicová koalice premiéra Netanjahua v důsledku sporů o implementaci memoranda z Wye River. V květnových parlamentích volbách vyhrála Strana práce Ehuda Baraka, který se zavázal ukončit 100 let trvající konflikt za 1 rok. 4. května vypršela 5tiletá lhůta na přijetí konečné rezoluce stanovená v dohodě z Oslo, ale Jásir Arafat byl přesvědčen, aby odložil jednostranné vyhlášení Palestinského státu a aby tak poskytl možnost jednání s novou administrativou. V září 1999 byla podepsána další dohoda z Wye River, ale kvůli nesouladům se neuskutečnilo další předání částí okupovaných území a kvůli rozhovorům o konečném statusu (o Jeruzalému, uprchlících, osadách a hranicích), které nevedly k ničemu. Rostla frustrace v palestinské populaci, pro kterou se za posledních 5 let mírového procesu mnoho nezměnilo. V listopadu bylo zahájeno jednání o statusu Jerusalema, židovských osadách, uprchlících a izraelských hranicích.

2000 - v lednu byla ukončena mírová jednání mezi Izraelem a Sýrií pro neshody v otázce hranic v oblasti Golanských výšin. Konkrétně šlo o přístup ke Galilejskému jezeru, které je pro Izrael hlavním zdrojem pitné vody. 2000 červen - Izrael dokončil stahování svých vojáků z jižního Libanonu (z tzv. "bezpečnostní zóny", jak tuto oblast nazývá), po 18 letech okupace, která měla zabránit útokům Hizballáhu z jiholibanonského území na severní Izrael. V červenci rezignoval izraelský prezident z důvodu obvinění z braní úplatků. Na jeho místo Knesset zvolil člena strany Likud Moshe Katzava, čímž tak zasadil premiérovi Barakovi a jeho mírové politice další ránu. 2 týdny se jednalo o konečné mírové smlouvě s Palestinci v Camp Davidu za zprostředkování Billa Clintona. Jednalo se o klíčových záležitostech konečného uspořádání v Jeruzalému, velikost palestinského státu a osudu palestinských uprchlíků. Izrael dal poprvé kompromisní návrhy o Jeruzalému, ve kterých souhlasil s jistou formou palestinské kontroly a kvasisuverenity nad východním Jeruzalémem, ve kterém jsou svatá islámská místa. Izrael také nabídl 95 % Západního břehu Palestincům. Palestinci odmítli izraelské návrhy a nebyla uzavřena žádná dohoda. Barak po neúspěšných jednáních v Camp Davidu ztratil důvěru svých koaličních partnerů ve vládě. Na konci rozhovorů se Barakova koalice zmenšila ze 75 na 40 křesel v 120 členném Knessetu. Barakovi bylo vyčítáno, že rozhoduje bez spolupráce se svými partnery a že nedostatečně informuje veřejnost o kompromisních návrzích. Rozpad koalice byl také dán čistě politickými příčinami. Levicová strana Meretz vystoupila na protest proti pravicové ultra-ortodoxní straně Shaz. 28. září navštívil vůdce strany Likud Ariel Šaron, pravděpodobně na protest proti Barakovým kompromisním návrhům, Chrámovou horu v Jeruzalémském Starém městě, kde stojí mešita Al Aksá. V reakci na tuto návštěvu vypukly mohutné protesty Palestinců. Barakovi se nepodařilo situaci uklidnit a protesty trvaly po celý zbytek roku. Vyžádaly si více než 300 palestinských životů a asi 50 izraelských životů. Toto palestinské povstání je také nazýváno jako intifáda Al-Aksá (nebo také druhá intifáda). Na podzim museli Izraelci čelit obnoveným palestinským útokům. S rostoucí intenzitou těchto útoků rostla i podpora pravicové strany Likud v čele s Arielem Šaronem (a to i navzdory tomu, že ve volbách v květnu 1999 tato strana neuspěla). Na konci roku byl Izrael v těžké politické krizi. Pokračující násilí si vyžádalo stovky palestinských životů a desítky životů Izraelců včetně arabských izraelských občanů zastřelených izraelskými vojáky. V prosinci rezignoval ministerský předseda Barak.

2001 - 6. února zvolen Ariel Šaron, vůdce pravicové strany Likud. Počet obětí na životech však stále rostl. Šaron zintenzívnil bezpečnostní opatření, izraelské síly útočily na příslušníky palestinských militantních sil Izrael prováděl letecké útoky na palestinská samosprávná území. Palestinští ozbrojenci mezitím stupňovaly sebevražedné útoky v izraelských městech.

2002 - po vlnách sebevražedných útoků na začátku roku Izrael v březnu znovu okupoval téměř celý Západní břeh a znovu i v červnu. Většinu roku 2002 byla palestinská města cílem izraelských útoků a byla odříznuta jedno od druhého, obklíčené a se zákazem vycházení. V dubnu 2002 izraelské síly obsadily uprchlický tábor ve městě Jenin na Západním břehu. Palestinci tvrdili, že šlo o masakr. Izraelská armáda, která utrpěla těžké ztráty, řekla, že se setkala s organizovaným odporem a trvala na tom, že bylo zabito 52 Palestinců. OSN kritizovalo obě strany konfliktu za "násilí, které dostává civilisty do obtížné pozice", a udělalo závěr, že se nejednalo o masakr na civilním obyvatelstvu. Zpráva organizace Amnesty International však ale tvrdí, že izraelská armáda provedla válečné zločiny během svých útoků na města Jenin a Nábulus na Západním břehu. Mírový proces tak byl druhým rokem v těžké krizi.

2003 - v dubnu se zainteresovaní mezinárodní aktéři (USA, Rusko, OSN a EU) pokusili oživit mírový proces vydáním tzv. cestovní mapy ("roadmap") pro konflikt na Středním východě. V červnu americký prezident požadoval, aby Palestinci nahradili svého Jassira Arafata někým, kdo nebude kompromitovaný svou teroristickou minulostí.

2004 - prudký pokles počtu teroristických útoků podpořil rostoucí pocit bezpečí v izraelské společnosti. Cenou za pokles útoků byla mezinárodní kritika a diplomatická izolace a nebezpečí sankcí kvůli protiteroristické taktice, která spočívala ve stavbě bezpečnostní bariéry na Západním břehu a pokračující zabíjení Palestinců podezřelých z terorismu. Ministerský předseda Ariel Šaron navrhl plán na stažení židovských osadníků a izraelských ozbrojených sil z pásma Gaza do roku 2005, což vyvolalo vnitropolitické turbulence. Do léta byl Šaron v čele menšinové vlády a později čelil nedůvěře v parlamentu. Členové židovských ortodoxních autorit vyzvali izraelské vojáky k neposlušnosti při vyklízení židovských osad. Šaron strávil velkou část roku v zajetí úplatkářských afér a korupčních skandálů.

2005 - v září dokončeno vnitropoliticky kontroverzní stahování izraelských vojáků a osadníků z pásma Gaza. Ve stejném měsíci vyhrál Ariel Šaron předčasnou volbu předsedy své strany Likud, kterou inicioval bývalý její předseda a bývalý ministerský předseda Benjamin Netanjahu. 9. listopadu Šimon Perez překvapivě neobhájil post předsedy Strany práce. Tím se stal Amir Perec, který slíbil návrat k socialistickým kořenům strany. Ke konci listopadu oznámil Ariel Šaron odchod ze strany Likud. 1. prosince oznámil veterán izraelské politiky Šimon Perez, že opouští Stranu práce, protože chce ve volbách v březnu 2006 podpořit Ariela Šarona a jeho novou Stranu národní odpovědnosti - Kadimu. Spojenectví Šarona a Pereze představuje pro obě jejich bývalé strany - Likud a Stranu práce - vážnou výzvu. 19. prosince však byl Ariel Šaron hospitalizován po mrtvici.

Použité a dopoučené informační zdroje

Tištěné publikace a časopisy:

Elektronické zdroje:
Chcete-li si ověřit dostupnost publikací v některých českých knihovnách, můžete použít Jednotnou informační bránu.
Tyto stránky vznikly v rámci interního grantového projektu VŠE v Praze č. IG 12/05.
Pokud máte nějaké připomínky k obsahu těchto stránek, napište nám.