Úvod Latinská Amerika Subsaharská Afrika Blízký východ Asie Tichomoří O těchto stránkách
Libanon
Přehled politického vývoje

Paleolit - osídleno pobřeží Libanonu.

Kolem 4000 před n. l. - kovové výrobky a keramika.

Asi 2700-450 před n. l. - kultura Foiničanů.

Asi 2000 před n. l. - Foiničané napadeni Amorejci, po nich Egypťany a Hyksósy.

Asi 1400 před n. l. - růst moci Chatitů.

Asi 1100 před n. l. - foinická města opět nezávislá.

9.-7. století před n. l. - foinická města podřízena asyrské říši.

6. století před n. l. - foinická města podrobena novobabylonskou říší.

Konec 6. století-333. před n. l. - součást perské říše.

333 před n. l. - území Libanonu součástí říše Alexandra Velikého. Po jeho smrti součástí helénistických států dynastie Ptolemaiovců a Seleukovců.

64 před n. l. - území připojeno k římské říši.

395 n. l. - po rozpadu římské říše je území dnešního Libanonu součástí říše byzantské.

6. století n. l. - na území Libanonu zakládány první maronitské náboženské obce, počátek křesťanské tradice v Libanonu.

30. léta 7. století - Libanon připojen k arabskému chalífátu (součást provincie Damašek).

11. století - území dobyto seldžuckými Turky.

1098-1291 - území pod kontrolou křižáků (součást Tripolského hrabství a Jeruzalémského království).

80. léta 13. století - Libanon se dostal pod nadvládu egyptské dynastie mamlúků.

1516-17 - území připojeno k osmanské říši.

1840 - pokus egyptského vládce Muhammada Alího ovládnout Libanon byl odražen vojenským a diplomatickým zásahem velmocí v čele s Velkou Británií.

2. polovina 19. století - sílící vliv Francie.

1908-09 - mladoturecká revoluce znamená posílení nacionalismu.

1918 - na konci 1. světové války bylo území dnešního Libanonu okupováno britskými a francouzskými vojsky.

1920 - po té, co Společnost národů přidělila na konferenci v San Remu Sýrii a Libanon do mandátní správy Francie, byl od 1. září vyhlášen Velký Libanon. Zahrnoval bývalou autonomní provincii Mount Libanon plus provincii severního Libanonu, jižního Libanonu a Bigy, což byla historická součást Sýrie.

1926 - Libanon byl administrativně oddělen od Sýrie. Libanonská Poslanecká rada (Representative Council) schválila ústavu a 23. května byla vyhlášena autonomní Libanonská republika.

1940 - Libanon se dostal pod kontrolu vichistické francouzské vlády.

1941 - v červnu a červenci byl Libanon obsazen jednotkami de Gaullovy Svobodné Francie a britskými vojáky. Pod tlakem Velké Británie souhlasil de Gaulle se zrušením mandátu nad Libanonem a 26. listopadu byla vyhlášena nezávislost Libanonu.

1943 - v nepsané Národní konvenci z března 1943 jsou položeny základy státu, která prohlašuje Libanon nezávislým arabským státem, který má styky se Západem, který ale spolupracuje s ostatními arabskými zeměmi a zůstává neutrální. Sčítání lidu z roku 1932, podle kterého bylo 54 % obyvatel křesťanů, je využito jako základ pro rozdělení křesel v Poslanecké sněmovně (the Chamber of Deputies, později nazývaná Národní shromáždění) v poměru 6 ku 5 (křesťané muslimové), což bylo později rozšířeno i na další veřejné úřady. Prezident má být maronitský křesťan, ministerský předseda sunnitský muslim a Předseda Poslanecké sněmovny šíitský muslim. V prosinci definitivně souhlasila Francie s předáním moci libanonské vládě.

1944 - s platností od 1. ledna vyhlášena Libanonská republika.

1946 - z území Libanonu byly staženy poslední francouzské jednotky.

1957 - prezident Kámil Šamún přijal Eisenhowerovu doktrínu vyhlášenou v lednu, která nabídla hospodářskou a vojenskou pomoc USA zemím na Blízkém východě jako protipól sovětského vlivu v regionu.

1958 - nespokojenost s proamerickou politikou vlády prezidenta Kámila Šamúna vedla v květnu k povstání, jež záhy přerostlo v občanskou válku. 14. července požádal prezident Šamún USA o vyslání amerických vojáků na ochranu libanonské nezávislosti. 15. července USA i pod dojmem svržení krále v Iráku vyslalo námořnictvo, aby obnovilo libanonskou vládu.

Od konce 50. let - Libanon zažívá hospodářský rozvoj (tzv. "Švýcarsko východu").

1960 - vklady v bejrútských bankách přesáhly 1 miliardu liber.

1967 - Libanon nehrál žádnou aktivní roli v červnové arabsko-izraelské válce, nicméně je ovlivněn jejím výsledkem, neboť Palestinci používají Libanon jako základny svých aktivit proti Izraely. Přichází Palestinci z Jordánska a roste vnitropolitické politické napětí.

1968 - v odvetě na útok dvou členů Lidové fronty za osvobození Palestiny (Popular Front for Liberation of Palestine - PFLP) na izraelské letadlo v Athénách, Izrael zaútočil 28. prosince na letiště v Bejrútu a zničil tam 13 civilních letadel.

1969 - vrchní velitel armády Emile Bustani a předseda Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásir Arafat podepsali v listopadu v Káhiře dohodu, která měla regulovat aktivity palestinských povstalců v Libanonu.

1973 - izraelské síly podnikly 10. dubna v Bejrútu útok a zabily zde tři palestinské vůdce, blízké spolupracovníky Arafata.

1975 - znevýhodnění libanonských muslimů dané Národní konvencí z roku 1943 a pozdějšími demografickými změnami vedlo k nespokojenosti a dalšímu násilí, které přerostlo v občanskou válku. 13. dubna falangističtí ostřelovači zabili 27 lidí, převážně Palestinců, při střelbě na autobus v části Bejrútu. To je obvykle považováno za začátek občanské války.

1976 - v červnu vstoupily do Libanonu syrské jednotky, aby zde obnovily mír a omezily aktivity Palestinců. Po arabských summitech v Rijádu a Káhiře bylo v říjnu dosaženo příměří a byly vytvořeny převážně syrské Arabské odstrašující síly (Arab Deterrent Force, ADF), které mají příměří udržet.

1978 - v odvetě na palestinský útok na izraelské území podnikl Izrael 14.-15. května invazi do Libanonu a zabral území až k řece Litani. 19. března přijala Rada bezpečnosti OSN rezuluci č. 425, která vyzývá Izrael ke stažení z celého libanonské území a k vytvoření Dočasných sil OSN v Libanonu (the United Nations Interim Force in Lebanon - UNIFIL) k zajištění izraelského stahování, obnově míru a pomoci libanonské vládě znovu upevnit její autoritu a správu v zemi. Izrael předal část okupovaného území pod kontrolu nikoli jednotkám UNIFIL, ale svým spojencům z převážně křesťanských libanonských milicí pod vedením Maj Sa'd Haddada.

1982 - po pokusu o atentát na izraelského velvyslance ve Velké Británii Shlomo Argova zahájil 6. června Izrael invazi do Libanonu nazvanou "Operace mír pro Galileu". 14. září byl zavražděn zvolený prezident Bašír al-Jumayyil. Následný den okupují izraelské jednotky západní Bejrút a od 16. do 18. září falagistické milice zabíjejí Palestince v uprchlických táborech v Sabře a Šatile v západním Bejrútu. 21. září byl prezidentem zvolen Bašírův starší bratr Amín al-Jamayyil. 24. září přijel do Libanonu první kontingent mírových sil požadovaných Libanonem, složený hlavně ze sil USA, Francie a Itálie.

1983 - v květnu podepsaly Izrael a Libanon dohodu o stažení izraelských jednotek. Izrael vytvořil v jižním Libanonu nárazníkové území, které má zamezit palestinským útokům na území Izraele.

1985 - do 6 června byla většina izraelských vojáků stažena, nicméně někteří zůstali, aby zde podporovali převážně křesťanskou Jiholibanonoskou armádu (SLA) vedenou generálmajorem Antoinem Lahdem, která operuje v "bezpečnostní zóně" na jihu Libanonu, což je zhruba 15 km široký pás území na hranicích s Izraelem. Izrael podniká letecké a raketové útoky na pozice Hizbulláhu. V prosinci byla za zprostředkování Sýrie uzavřena dohoda o ukončení občanské války, nepodařilo se jí však realizovat a občanská válka pokračovala dál. Jižní Libanon tak zůstal pod kontrolou nezávislé křesťanské Jiholibanonské armády, zbytek země de facto pod kontrolou Sýrií.

1987 - 21. května Libanon zrušil dohodu z Káhiry z roku 1969 s OOP a oficiálně také zrušil dohodu ze 17. května 1983 s Izraelem. Po smrti ministerského předsedy Rašída Karamího, který přišel o život při bombovém atentátu, se 1. června stal výkonným ministerským předsedou Salim al-Huss.

1988 - když nebyl zvolen žádný kandidát, aby nahradil odcházejícího prezidenta Amína al-Jumayyila, jmenoval odcházející prezident v září dočasnou šestičlennou vojenskou vládu, složenou ze tří křesťanů a tří muslimů. Muslimové účast v této vládě odmítli. Libanon tak měl dvě vlády - jednu převážně muslimskou v západním Bejrútu pod vedením Al-Husse, a druhou křesťanskou ve východním Bejrútu, vedenou maronitským velitelem armády generálem Michelem Awnem.

1989 - 14. března vyhlásil Awn válku za osvobození od syrské přítomnosti v Libanonu. 22. října podpořilo Národní shromáždění, které se sešlo v saudskoarabské Ta'ifě, Chartu národního usmíření (taifská mírová dohoda za zprostředkování Saudské Arábie), která redukovala pravomoci prezidenta a posilovala moc vlády. Národní shromáždění má nyní stejné množství křesťanských a muslimských členů (dosud byl poměr 6 ku 5 ve prospěch křesťanů). 22. listopadu byl zavražděn zvolený prezident Rene Mu'awwad a 24. listopadu byl nahrazen Ilyasem al-Hirawim. Následující den se ministerským předsedou stal Salim al-Huss a 28. listopadu nahradil generál Emile Lahhud Awna na postu nejvyššího velitele armády.

1990 - syrské letecké síly napadly 13. října prezidentský palác v B'abdě a Awn uprchl na francouzskou ambasádu. Tento den je považován za konec občanské války. V zemi však nadále zůstávají syrská a izraelská vojska. 24. prosince se předsedou vlády národního smíření stal Umar Karami.

1991 - národní shromáždění nařídilo rozpustit všechny milice s výjimkou Hizballáhu, Jiholibanonská armáda (SLA) svoje rozpuštění odmítla. 22. května byla v Damašku podepsána Smlouva o bratrství, spolupráci a koordinaci mezi Libanonem a Sýrií a je vytvořena Vysoký rada (High Council) jejímiž spolupředsedy se staly prezidenti těchto zemí. Libanonská armáda porazila 1. července v Sidonu OOP, takže se ocitla před Izraelci a SLA v Jazzinu, severně od tzv. bezpečnostní zóny. 26. srpna udělilo Národní shromáždění amnestii na všechny zločiny spáchané během občanské války v letech 1975-90. Awnovi je dovoleno odcestovat do Francie. Na konci října se Libanon účastní madridské konference o míru na Blízkém východě.

1992 - v srpnu a září byly konány první parlamentní volby od roku 1972, které však byly bojkotované většinou křesťanského obyvatelstva na protest proti syrské vojenské přítomnosti. Dohoda mezi jednotlivými náboženskými skupinami vyžaduje, aby prezident byl křesťan, předseda vlády sunnitský muslim a předseda parlamentu ší'itský muslim 20. října se proto předsedou Národního shromáždění stal generální tajemník šiítské organizace Amal Nabíh Birri a 31. října se ministerským předsedou stal bohatý podnikatel se saudsko-arabským původem Rafík al-Harírí. Nová vláda byla složena stejným dílem z křesťanů a muslimů..

1993 - na počátku roku vypukly na jihu Libanonu nové boje mezi ší'itskými fundamentalisty (Hizballáh, Strana boží) a Jiholibanonskou armádou. 25. července se Izrael pokusil ukončit nebezpečí pocházející od Hizballáhu a Lidové fronty za osvobození Palestiny - generálního velení (Popular Front for the Liberation of Palestine-General Command - PFLP-GC) v jižním Libanonu zahájením největšího útoku od roku 1982, který byl nazván "operace zodpovědnost".

1994 - ve východním Libanonu byl izraelskými silami zabit Mustafa Díb al-Dirání, který byl v čele organizace Odpor věřících, která vznikla odštěpením od šiítské organizace Amal.

1996 - 11. dubna zahájil Izrael operaci "Hrozny hněvu", v rámci které bombardoval základny Hizballáhu v jižním Libanonu, v jižních částech Bejrútu a ve městě Biga. Tytoútoky si vyžádaly množství obětí na lidských životech včetně dětí. Při útoku izraelských sil na základnu OSN ve městě Qana přišlo 18. dubna o život více než 100 libanonských uprchlíků. 26. dubna vyjednaly USA příměří a dohodu o "porozumění", podle které se Hizballáh zavázal neútočit na civilisty v severním Izraeli a uznal právo Izraele na sebeobranu, ale zároveň právo Hizballáhu odporovat izraelské okupaci jižního Libanonu. Libanon a Sýrie dohodu o "porozumění" nepodepsaly, nicméně byla vytvořena Izraelsko-libanonská monitorovací skupina (ILMG) ze zástupců USA, Francie, Izraele, Libanonu a Sýrie, která má monitorovat dodržování podmínek příměří. V srpnu a září proběhly v Libanonu parlamentní volby, ve kterých zvítězili zástupci maronitů. Výsledek byl ovlivněn přítomností asi 35 000 syrských vojáků v zemi. Nový parlament pokračuje ve spolupráci se Sýrií.

1998 - 1. dubna schválila izraelská vláda přijetí rezoluce 425 Rady bezpečnosti OSN z roku 1978, pokud Libanon zajistí bezpečnost na hranici s Izraelem. Sýrie i Libanon však tuto podmínku odmítly. 15. října byl prvním libanonským prezidentem po skončení občanské války (1975-90) zvolen velitel armády Emil Lahúd. Sýrie, která měla stále rozhodující vliv na dění v Libanonu Lahúda schválila, takže ten se 24. listopadu po skončení funkčního období prezidenta Eliase Hrávího ujal úřadu. 4. prosince se ministerským předsedou stal Salim al-Huss, který se postavil do čela vlády, ve které nejsou žádní zástupci armády.

1999 - 3. června ukončila Jiholibanonská armáda stahování svých jednotek z pásma Jazzin (severně od tzv. bezpečnostní zóny) a ukončila tak okupaci tohoto území trvající od roku 1985.

2000 - 5. března rozhodla izraelská armáda o jednostranném stažení svých jednotek z jižního Libanonu do července téhož roku. Stahování bylo dokončeno již 24. května, čímž se ovšem jižní Libanon dostal pod kontrolu hnutí Hizballáh. V Libanonu byl 25. květen prohlášen státním svátkem ("Den odporu a osvobození"). V parlamentních volbách zvítězila opozice (92 ze 128 křesel) a znovu dosadila kontroverzního Rafíka al-Harírího za ministerského předsedu. Sílí kritika přítomnosti syrské armády v Libanonu. Po stažení Izraele z jižního Libanonu shledávají mnozí syrskou vojenskou přítomnost za neopodstatněnou. Libanon i v roce 2000 čelil vážným hospodářským potížím (kumulovaný schodek je asi 22 mld USD, tedy asi 140 % HDP). Navíc jižní Libanon bude po stažení izraelských jednotek vyžadovat podle odhadů libanonských a jiných nevládních organizací asi 1,3 mld. USD na svoji obnovu.

2001 - v březnu zahájil Libanon navzdory odporu Izraele čerpání vody z jednoho z přítoků řeky Jordán do vesnic na jihu Libanonu.

2002 - v září vypukl spor s Izraelem, který protestoval proti záměrům Libanonu odčerpat vodu z pohraniční řeky Wazzání, ze které pochází 10 % izraelské pitné vody, a hrozil použitím vojenské síly.

2003 - v prosinci zadržely bezpečnostní síly dva muže podezřelé z plánování bombových útoků na americkou ambasádu v Bejrútu. 27 lidí bylo odsouzeno za útoky na obchody vlastněné americkými a britskými subjekty v Libanonu.

2004 - v lednu obnovil Libanon trest smrti a popravil tři lidi odsouzené za vraždu. V září rozhodl parlament o prodloužení funkčního období prezidenta Lahúda o 3 roky. To vyvolalo odpor ministerského předsedy Rafíka al-Harírího a politickou krizi, která byla ukončena po několika týdnech náhlým odcestováním al-Harírího ze země. Rezoluce Rady bezpečnosti o Sýrii požaduje stažení syrských jednotek z Libanonu. To Sýrie odmítá.

2005 - v únoru byl v Bejrútu zabit při bombovém útoku bývalý ministerský předseda Rafík al-Harírí. Tato vražda vyvolala protisyrské nepokoje a následně i rezignaci vlády Omara Karamího. Sílí požadavky na stažení syrských jednotek z Libanonu. V březnu se pro- a protisyrských demonstrací zúčastnily stovky tisíc Libanonců. Po několika dnech od rezignace byl Omar Karamí znovu požádán libanonským prezidentem o sestavení nové vlády. V dubnu však Omar Karamí rezignoval po neúspěšném pokusu sestavit novou vládu. Byl nahrazen umírněným pro-syrským poslancem Nadžíbem Mikátím. Sýrie téhož měsíce oznámila svoje stažení z Libanonu v souladu s rezolucí RB OSN. V červnových parlamentních volbách zvítězila protisyrská aliance vedená Saadem al-Harírím. Nový parlament zvolil ministerským předsedou Harírího spojence Fuáda Siniora. V červenci se Siniora setkal se syrským prezidentem Assadem a dohodli se na obnově vzájemných vztahů. V září byly z vraždy bývalého ministerského předsedy Rafíka al-Harírího obviněni 4 prosyrští generálové.

2006 - v únoru byla v Bejrútu během demonstrací proti karikaturám Proroka Muhammada uveřejněným v dánském časopise zapálena dánská ambasáda. V červenci zahájil Izrael vzdušné a námořní útoky proti cílům v Libanonu v odvetě za zajmutí dvou izraelských vojáků militantní skupinou Hizballáh. Útoky si vyžádaly velké oběti na životech civilistů a rovněž i velké materiální škody. Tisíce lidí přišly o své domovy. V srpnu vyslal Izrael do Libanonu pozemní jednotky. Po 34 dnech útoků a bojů svtoupilo 14. srpna v platnost příměří. Během bojů přišlo podle odhadů o život asi 1000 Libanonců, převážně civilistů) a 159 Izraelců (převážně vojáků). Podél jiholibanonské hranice se začínají rozmísťovat mírové síly OSN složené převážně ze zahraničních vojáků.

Použité a dopoučené informační zdroje

Tištěné publikace a časopisy:

Elektronické zdroje:
Chcete-li si ověřit dostupnost publikací v některých českých knihovnách, můžete použít Jednotnou informační bránu.
Tyto stránky vznikly v rámci interního grantového projektu VŠE v Praze č. IG 12/05.
Pokud máte nějaké připomínky k obsahu těchto stránek, napište nám.