Úvod Latinská Amerika Subsaharská Afrika Blízký východ Asie Tichomoří O těchto stránkách
Tunisko
Přehled politického vývoje

Od 12. století před n. l. - pobřeží kolonizováno Foiničany.

Kolem roku 814 před n. l. - založeno Karthágo, které v dalších stoletích ovládlo západní Středomoří a dostalo se do konfliktu s rostoucí římskou říší o nadvládu nad touto oblastí.

146 před n. l. - po 3. punské válce Karthágo zničeno Římany, později se stalo součástí římské provincie Africa Proconsularis (až do 5. století n. l.).

439 n. l. - území dobyto Vandaly (439), ničení římské architektury.

534 - území dobyto Byzancí.

2. polovina 7. století - Tunisko dobyto muslimskými Araby, připojeno k chalífátu Umajjovců. Berberské obyvatelstvo obráceno na islám.

909-973 - Tunisko pod nadvládou dynastie Fátimovců.

973-1160 - Tunisko součástí státu berberských Zíríovců.

Konec 16. století - Tunisko obsazeno Osmanskou říší (1574-1705), nicméně má velkou míru autonomie. Pobřeží postupně centrem pirátů.

1705 - Tunisko de facto nezávislým státem v čele s beji (1705-1881), formálně součást Turecka.

Od poloviny 19. století - rostoucí vliv Francie, zájem o Tunisko projevila i Velká Británie a Itálie.

1881 - Tunisko okupováno francouzskými vojsky. Francie kontroluje hospodářství i zahraniční záležitosti.

1883 - Tunisko francouzským protektorátem.

Kolem 1900 - imigrace z Francie a Itálie, zabírání půdy.

20. léta 20. století - začíná se objevovat nacionalistické hnutí, které zesílilo po 2. světové válce.

1920 - založena Ústavní strana, objevují se požadavky na samosprávu.

1935 - Habíb Burgíba založil Novou ústavní stranu, jejímž cílem je nezávislost.

1942-43 - Tunisko krátce obsazeno Německem.

1943 - správu Tuniska převzala de Gaullova "Svobodná Francie".

Po 2. světové válce - sílící nacionalistické hnutí.

1946 - Tunisko se stalo autonomní členskou zemí Francouzské unie.

1947 - členy tuniské vlády se stalo i prvních 6 tuniských Arabů.

Počátek 50. let - snahy o utužení francouzského panství.

1954 - zahájeno guerillové protifrancouzské povstání.

1955 - vnitřní autonomie, Burgíba se vrátil z exilu.

1956 - v březnu Francie uznala plnou nezávislost Tuniska, hlavou konstituční monarchie nadále bej Muhammad Amín, který vládl již od roku 1943. Výkonnou moc však má premiér Habíb Alí Bú Rakíba (Burgiba) (1903-1991). Tunisko se stalo členem OSN. Ženy získávají politická práva.

1957 - v červenci byla zrušena monarchie a Tunisko prohlášeno republikou. Prezidentem se stal Habíb Burgiba. Během jeho vlády (1957-87) bylo Tunisko orientované prozápadně. Podpora jednání s Izraelem znamenala zhoršení vztahů s ostatními arabskými zeměmi, hospodářská politika zaměřena na modernizaci plánovaný růst.

1958-63 - spor s Francií (podpora alžírské rezistence).

1961 - Tunisko oznámilo, že Francie se má stáhnout ze základny Bizerte. Po vypuknutí bojů a dlouhotrvajících rozhovorech se Francie stáhla teprve v roce 1963.

1964 - Nová ústavní strana se stala jedinou politickou stranou v zemi, změnila svůj název na Ústavní socialistickou sranu (PSD). Zaváděna umírněná socialistická opatření.

1973-74 - neúspěšná jednání s Libyí o vzniku Islamské arabské republiky.

1975 - Burgiba prohlášen doživotním prezidentem.

1974-76 - stovky lidí bylo uvězněno za příslušnost k "nezákonným organizacím".

1978 - Odborové hnutí (UGTT) vyhlásilo 24 hodinovou generální stávku, více než 50 lidí zabito v potyčkách.

1981 - Burgiba povolil legální formování opozičních politických stran a uskutečněny první pluralitní volby od získání nezávislosti. Vládnoucí strana prezidenta Burgíby drtivě ve volbách zvítězila.

1985 - v reakci na zabití 3 izraelských turistů na Kypru Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) podnikl Izrael útoky na základny organizace v Tunisku. Asi 60 lidí bylo při těchto útocích zabito.

1987 - Burgiba sesazen pro senilitu v nekrvavém palácovém převratu ministerského předsedy Zín al-Ábidín Ben Alího, který v následujících letech vládne stále více autokraticky. Opozice je potlačována a lidská práva porušována. V ekonomické oblasti však uvolněna státní kontrola a Tunisko se stalo jednou z mála zemí bojujících proti islámskému fundamentalismu. Na konci 80. let se také začaly zlepšovat vztahy s ostatními arabskými zeměmi.

1989 - Ben Alí zvítězil v prezidentských volbách, kterých se kromě něj neúčastnil žádný jiný kandidát.

1994 - v březnových parlamentních volbách zvítězilo vládní Ústavní demokratické sdružení (RCD), poprvé od vyhlášení nezávislosti se však do parlamentu dostali i opoziční strany. V prezidentských volbách, které měly opět jen jednoho kandidáta, byl znovu zvolen Zín al-Ábidín Ben Alí, když údajně získal skoro 100 % odevzdaných hlasů.

1999 - v první pluralitních prezidentských volbách byl na třetí funkční období zvolen dosavadní prezident Ben Alí.

2000 - v dubnu zemřel zakladatel nezávislého Tuniska Habíb Burgíba.

2002 - při dubnovém bombovém útoku na židovskou synagogu v letovisku Džerba, ke kterému se přihlásila Al Kajda, byli zabiti 3 němečtí turisté. V květnu byly referendem schváleny změny ústavy, podle kterých může prezident Ben Alí kandidovat na čtvrté funkční období. V září byl ze zdravotních důvodů propuštěn vůdce Komunistické strany pracujících Hamma Hammami, uvězněný za podněcování povstání.

2004 - v říjnových prezidentských volbách získal prezident Ben Alí 94 % hlasů a stal se tak prezidentem na čtvrté funkční období.

2005 - v červenci byla zahájena činnost horní komory parlamentu, rovněž ovládané vládnoucí stranou. V listopadu Tunisko hostilo konferenci OSN o globální informační společnosti.

Použité a dopoučené informační zdroje

Tištěné publikace a časopisy:

Elektronické zdroje:
Chcete-li si ověřit dostupnost publikací v některých českých knihovnách, můžete použít Jednotnou informační bránu.
Tyto stránky vznikly v rámci interního grantového projektu VŠE v Praze č. IG 12/05.
Pokud máte nějaké připomínky k obsahu těchto stránek, napište nám.